Krkonošské putování

 Tato dovolená měla navázat na první část, kdy jsme navštívili východní polovinu Krkonoš. Tehdy jsme plánovali jako finále lanovku na Sněžku a sestup Obřím dolem zpět do Pece. Plán nám zmařil silný vítr, který na celý den zrušil lanovku nahoru. Letošním finálním cílem byla opět Sněžka a prvovýstup stejnou trasou, tedy lanovkou z Pece pod Sněžkou. Ale to bylo až finále. K němu se dostaneme později.

Středa, 18.8.2010

Pro středu jsme také neměli nijak málo ambiciózní cíl. Bylo nutné dostat se brzy z práce, sbalit věci, nakoupit a dostat se v rozumnou dobu do Krkonoš. Už předem bylo jasné, že s ubytováním nebude problém. Poptali jsme asi 4 penziony a všude bylo volno. Majitel penzionu U Petra ve Svatém Petru se dokonce tak divil, až nám to bylo sympatické a pobyt zarezervovali u něj. Ukázalo se, že to byl dobrý tah. Majitel byl fajn, snídaně skvělé a vydatné, což nám dovolenou rozhodně zpříjemnilo.

Cíl tedy byl splněn a u penzionu jsme byli kolem půl osmé večer. Kromě ubytování jsme stihli tak akorát krátkou procházku po Špindlerově Mlýně, abychom se zorientovali v místech, odkud jezdí lanovky.

Čtvrtek, 19.8.2010

trasa: Svatý Petr – Špindlerův Mlýn – Medvědín (lanovka) – Zlaté návrší – Vrbatova bouda – Labská bouda – Labský důl – Špindlerův Mlýn – Svatý Petr. (pěšky 18km + 2,5km lanovka)

Dnešek od rána provázelo nepříliš vlídné počasí. Avšak první den jsme byli nabuzení na túru, takže nás neodradila drobná přeprška ani vidina toho, že asi nebude poslední. Naložili jsme tedy víc oblečení na převlečení a pláštěnky. Navíc nebylo nijak teplo, takže nějaká ta mikina navíc se bude hodit.

K lanovce to máme asi 2 km do kopce. Stihli jsme ji chvilku po desáté a tak nás čtyřsedačkový Dopplemayer pohodlně dopravil až do výšky 1235m. Hned po výstupu na Medvědíně jsme z batohu zase skoro všechno oblečení vytáhli. Holky dostaly dokonce i ponožky na ruce místo rukavic. Bylo tam jen lehce nad 10 stupňů a foukal vítr. Občas vykouklo sluníčko, ale většinou se hned zase schovalo. Vyrazili jsme na cestu. Hned kousek od vrcholu Medvědína míjíme Sviní louže. Název holky zaujal, stejně jako pokladové chodníky, po kterých se přes rašeliniště šlo. Za rašeliništěm, nevím, jestli se oteplilo, ale holky už sundávaly provizorní rukavice, aby se mohly pustit do borůvek. Nasadili jsme tedy „borůvkové tempo“, které jsme ale už na Masarykově silnici museli změnit na vyšší výkon. Začalo totiž pršet a my mohli vytáhnout další platné vybavení – pláštěnky. Masarykovou silnici jsme prošli rychle jak jen to šlo, i když Niky si tady v kopci prožila menší krizi s pláštěnkou. Do Vrbatovy boudy jsme vcházeli zrovna v době, kdy už déšť byl docela silný. Čaje a grog nám pomohly přečkat déšť a přesně v okamžiku, kdy jsme se odhodlali zpět do nečasu, přestalo pršet a začalo svítit slunce. Okolí, do té doby zahalené v mracích, se najednou ukázalo a viděli jsme až na Sněžku. Rychle jsme cvakali fotky, co kdyby se zase zatáhlo... Zlaté návrší (1413m) se nám opravdu zlatě rozsvítilo. Hořce tolitovité zářily temně modrou barvou a občas se objevilo i pár zralých červených kuliček brusinek. Kolem několika bunkrů – řopíků jsme postupně procházeli změnou v krajině. Horské smrky užtéměř zmizely a na náhorních loukách se objevila kosodřevina. Minuli jsme Hančův pomník vzpomínající na tvrdé lyžařské závody v dobách před první světovou válkou a už jsme se přiblížili k nejvyššímu vodopádu České republiky, Pančavskému vodopádu, který z těchto míst padá svůj 148 metrů dlouhý pád do Labského dolu. Z Ambrožovy vyhlídky (1301m), která je hned vedle, je navíc úchvatný pohled dolů na meandry Bílého Labe. Teď už nás čekalo jen pár stovek metrů, kde napravo byly úchvatné výhledy nejen do Labského dolu, ale už prakticky na celé Krkonoše a zleva kosodřeviny a Pančavská louka.

Na Labské boudě (1310m), přestože jsem četl pár varování na internetu, jsme plánovali oběd. Kyselý ksicht mi oznámil, že kyselo došlo, a tak jsme do sebe dostali dvě misky čehosi, co podle názvu měla být gulášovka, nicméně chutí to připomínalo ledacos, ale nic z toho bych už znovu jíst nechtěl. Čekal jsem, jestli nakyslá chuť polívky večer přinese nějakou dohru, ale naštěstí se tak nestalo. Na oběd jsem původně plánoval hodinu, ale za 20 minut jsme vycházeli a těšili se na cokoliv stravitelnějšího. Pod Labským „panelákem“ jsme se vrátili zpět do přírody a vyfotili se u Horního Labského vodopádu, který má také asi 30 metrů a navíc je člověk přímo u něj. Pak už se sestupuje dost strmě do Labského dolu. Cesta Labským dolem má skoro 10 km. I když je na co se dívat, tak jsme museli sami hledat motivaci, abychom holkám dodávaly sil. První část se člověk stále kochá výhledem na Pančavský vodopád, tentokrát zespodu, dále sleduje následky lavin, které tu vytvořily lavinové jámy až se dojde k přítoku Pudlavy. Pudlava přitéká do Bílého Labe dalším 30m dlouhým vodopádem. Chvilku za ním se už začíná asfaltka s cyklostezkou, kde už člověk tuší, že se zvolna vrací do civilizace. Sice k prvnímu domu to trvá ještě možná 5 km, ale cestu zpříjemňuje Malý Labský vodopád či kaskády na Labi pod ním. Poslední asi 1,5 km před vstupem do Špindlu je už tok Labe umírněn betonovými břehy. V tomto místě se už většina turistů oddává houbaření, protože hub je tu opravdu hodně. Zpět k spodní stanici lanovky jsme se dostali někdy před šestou a všem nám už slušně kručelo v břichu. Iglobar se o nás postaral na výbornou a po důkladné večeři jsme se vydali zpět do Svatého Petra. Na pokoj jsme dorazili asi kolem půl osmé. No, slušný začátek.

Pátek, 20.8.2010

(zapsala Marselka)

Trasa: Svatý Petr - Pláň (lanovka) - Klášterka - Klínové Boudy - Výrovka - Dlouhý důl - Svatý Petr (pěšky: 14 km + 2 km lanovka)

Pátek začal hodně brzy. Už ve čtvrt na šest Vládik vstával a vyrážel do práce. Měl francouzskou delegaci, která se nedala přesunout na jiný den, a tak jsme zůstaly s holkama osamocené. O půl šesté jsem ho vypustila z penzionu a utíkala do postele honem ještě alespoň chvilku spát. Už před sedmou se mi ale nastěhovala do postele Adélka, která se už nemohla dočkat dalšího výletu.

Chvilku po sedmé se ozvalo tiché klepání na dveře. Lekla jsem se, že Vládik něco zapomněl a že se musel kdoví odkud vracet. Byl to ale pan domácí. Celý vyděšený se mě vyptával, jestli jsme náhodou neodjeli někam autem, protože nestojí před domem. Myslel, že nám ho v noci ukradli a byl moc rád, že se tak nestalo.

Ve čtvrt na osm byla vzhůru už i Nikolka. Tak jsme měli dostatek času na veškeré ranní činnosti, no a v osm jsme už seděli na snídani a nacpávali si břicho. Pan domácí nachystal Nikolce, stejně jako den před tím, mléko, a pro Adélku donesl kakao. To ještě netušil, že si to Adélka rozmyslela a chtěla taky mléko jako Nikolka. Bez problémů kakao odnesl a přinesl Ádi taky mléko.

V 9,10 jsme už stepovali před lanovkou, koupili jsme si lístek jako první a jako první jsme taky nasedali na čerstvě vymetenou lanovku směr Pláň (1175 m). Nahoře nám skoro zastavili, abych mohla s holkama lehce vystoupit. Zjistila jsem, že budím docela pozornost, že jdu na túru sama se dvěma dětmi. I cestou nás zastavil nejeden turista a vyptával se.

Vyrazili jsme směr Klínovy boudy. Cesta na ně byla příjemná, krásná lesní a pak luční vycházka. Snědli jsme pytlík Lipo bonbónů a poslechli si, jak na nás křičí sojka. Navíc těsně před Klínovými boudami jsme odlovili kešku. To byla celkem dřina, protože na této trase bylo docela rušno. A tak jsme prvně měli jako přestávku na meruňky a pak ještě jako přestávku na papriku. Nakonec se nám ale podařilo kešku odlovit. Musela jsem pro ni sice potokem, ale stálo to za to. Byla v ní geomince.

Pak posilněni zdravou svačinou jsme pokračovali přes Klínové boudy na Chalupu na Rozcestí (1349 m) a pak na Výrovku. To byl nejhorší úsek. Dva kilometry pořád jen do kopce. Holky ale byly statečné. Ani nereptaly. Adélka vymyslela, že si cestou do kopce ulovím bobříka mlčení, takže jsme si kopec vylepšovali mohutnými posunky a gestikulacemi, jak je to ještě daleko, co všechno vidíme, jak se máme apod.

Chalupa na Rozcestí byla super -výborná knedlíčková polévka, ze které na mě moc nezbylo, a to měla každá z holek svou vlastní, taky super obsluha. Holky se pořádně najedly a hned dostaly elán pokračovat dál – na Výrovku. Tam jsme také poprvé potkali bábinky, dvě staré paní, které jsme ten den míjeli snad ještě pětkrát, a vždycky se s námi daly do hovoru a moc chválily holky, jak pěkně šlapou. Taky měly pravdu. Holky šlapaly jedna báseň.

Z Výrovky rovnou dolů do Svatého Petra. Cestou z kopce jsme snědli spoustu borůvek, zazpívali si spoustu písniček, zahráli divadlo a taky ujeli spoustu metrů s Nikolčiným ořezávátkem, které vypadalo jako autíčko a bylo z ulovené kešky. Autíčko sjelo snad všechny kameny, které jsme cestou potkali. Ale přežilo a večer si ho Vládik mohl prohlídnout, stejně jako Adélčiny ulovené karty.

Těsně před Svatým Petrem jsme viděli i zásah horské služby. Prvně jel obrovskou rychlostí kolem nás skútr a chvilku za ním horská sanitka.

Bábinky jsme potkali naposledy večer, když jsme vyrazili na večeři – palačinky a pizzu. Tak byly holky ještě jednou pochváleny a já si jen říkala, že škoda, že s námi nebyl ještě Vládik, protože by se dmul pýchou stejně jako já a říkal by si, tak tohle jsou moje šikovné holky. Ten den byly opravdu úžasné.

Sobota, 21.8.2010

trasa: Svatý Petr – Špindlerův Mlýn – Pec pod Sněžkou (autobus) – Pec pod Sněžkou (lanovka) – Sněžka (lanovka) – býv. Obří bouda – Luční bouda – Krakonoš – Tetřeví žlab – Svatý Petr (pěšky 14km + autobus 45km + lanovka 4,5km + noční lov 1,5km)

Nepodařilo se nám to vymyslet lépe - trasa z Pece do Špindlu po hřebenech musela být spojena přesunem nějakým dopravním prostředkem do Pece. Tím dopravním prostředkem nakonec byl autobus, který jezdí jednou denně, vždy v 9,10 ráno. Je to čas, který jsme považovali za výhodný. Cesta autobusem trvala nekonečných 90 minut. Cestu nám zpříjemnila cesta kolem letiště s vyhlídkovými letadly u Vrchlabí či asi 40 kusé stádo jelenů také kousek za Vrchlabím. Zato nepříjemnějším byl střídavý provoz v Horním Maršově, který způsobil slušnou kolonu a tudíž i asi 10 minutové zpoždění. Popojíždění v koloně chytře využil jeden z pasažérů k tomu, aby si odskočil. Platnost Murphyho zákonů je neúprosná a tak nešťastník musel slušně přidat v běhu, protože zrovna v momentě, kdy byl venku, se kolona rozjela. Nakonec zvítězil a nastoupil zpět, za což si vysloužil aplaus zbytku posádky.

Konečně jsme vystoupili v Peci. Po chvilce hledání směru jsme se vydali směrem k lanovce. Z Pece vede cesta do kopce až k začátku Obřího dolu. Jelikož jsme měli zkušenost z předchozí návštěvy, brzy jsem se oddělil, abych si co nejrychleji stoupl do fronty na lanovku (spodní stanice 870m). To nám ubralo z celkového čekání cca 20 minut, přesto jsme čekali ve frontě asi hodinu. Lanovka na Sněžku je poměrně stará, dvousedadlová, kdy cestující jsou unášeni bokem nahoru. Pro obsluhu tento typ lanovky znamená i více fyzické práce. Sedačky musí odtáhnout na místo a pak i ručně odeslat na nosné lano. Kupodivu toto byl jediný typ lanovky, u kterého se Adélka vůbec nebála. „Když jsme tak nízko, tak se nebojím.“, prohlásila. Je fakt, že z lanovky se daly pozorovat hořce a koniklece bílé. Prudší a kratší část lanovky končí v přestupní stanici na Růžové hoře (1313m), ale hned se zase pokračuje dál. Cedule dole pod lanovkou slibovala teplotu na Sněžce 9 stupňů a rychlost větru 36 km/h. Vítr byl v pohodě, teplota taky. S trochou sebezapření se dalo být i v tričku.

Na Sněžce (1602m) jsem byl několikrát, ale ještě nikdy se mi nestalo, že bych z ní něco viděl. Tentokrát bylo počasí prakticky ideální, takže pohled, především na Polskou stranu (byla odvrácená od slunce), byl naprosto úchvatný. Méně úchvatný bylo těch několik stovek lidí, kteří se tísnili na vrcholu. Udělali jsme pár fotek, okem přehlédli novou Poštovnu a mizeli dolů. Sestup je stejně krkolomný, jak jsem si ho pamatoval. Cesta dlážděná velkými kameny se klikatí poměrně strmě dolů po západním svahu. Až dole jsme si všimli cedule, že bychom měli sestupovat jinou cestou, že tato je určená pro výstup nahoru. Nejspíš některá stovka turistů ceduli zakryla tak, že jsme si jí nevšimli... Atmosféra prodírání se mezi davy turistů se odrazila i na náladě našich holek, které byly pod Sněžkou protivné, jako většina ostatních znechucených dětí. Po nafocení dalších fotek se Sněžkou a Obřím dolem, jsme putovali směrem k Luční boudě, kde jsme plánovali oběd. Cesta k Úpskému rašeliništi (1430m) vede kosodřevinou po česko-polské hranici. Tady se holky už uklidnily a naopak se chtěly fotit na každém hraničním sloupku. Úpské rašeliniště bylo s modrou oblohou velmi fotogenické, i když příliš vzácné flóry jsem neviděl. Kromě Ostružiníku morušky a Brusnice brusinky tam bylo pár Suchopýrů a Lomikámen. Na konci rašeliniště už vykukovala Luční bouda (1415m) a tak hladové holky přeřadily na vyšší stupeň. Holky jsem poslal do restaurace a sám jsem se ještě prošel pár stovek metrů Jantarovou stezkou na hranice s Polskem. V restauraci jsem si dal česnečku, kterou jsem cítil až do večera a holky si daly vývar s nudlemi. Dostali rovnou celý kotel s naběračkou, takže se najedly dostatečně. Čekal jsem, jestli ještě na Luční boudě funguje pekárna s jejich báječnými rohlíky. Funguje, ale vše už měly vyprodané. Při odchodu z Luční boudy už bylo docela dost hodin, a tak bylo jasné, že dojdeme nejdřív kolem půl osmé. Další osvěžení bylo u Rennerovy studánky. Slunce už se sklánělo k obzoru a barvy rozjasněných Krkonoš dostávaly nové odstíny. To se líbilo i jedné malířce, kterou jsme při práci nedaleko studánky viděli. Z vrcholu Krakonoše (1422m) byl fantastický výhled do okolních dolin či na Kozí hřbety. Jednou z dolin jsme museli sejít dolů do Svatého Petra. Vybrali jsme si Starou Bucharovu cestu, která vede z Luční boudy do Špindlerova Mlýna. Holky měly na dnešek ještě slíbený noční lov jedné kešky, ale podmínkou byl včasný sestup a brzká večeře. Sestup se povedl, večeře ne. Nakonec jsme ale stejně vyrazili do Harrachova. To už byl pokročilý soumrak a tak vyzbrojeni baterkami jsme hledali jednu značku za druhou, až jsme nakonec našli i poklad. Hned u místa, kde jsme měli zaparkované auto, byla restaurace. Majitel už počítal tržbu a vše už měl sklizené, ale ochotně nás pozval dál a my jsme absenci večeře byli schopni vyřešit borůvkovými a jahodovými knedlíky. Holky v autě cestou zpět pochopitelně vytuhly, takže jsme je spící přenesli do postelí.

Neděle, 22.8.2010

trasa: Harrachov – Mumlavský vodopád – trdliště – Harrachov – Lesnické učiliště – naučná stezka – Harrachov (pěšky 5km).

Neděle byla ve znamení sbalení věcí a přesunu do Harrachova, tedy poslední části Krkonoš, kterou jsme ještě nenavštívili. V balení má maminka už slušnou praxi, takže to nebyl žádný problém. Cesta do Harrachova byla také v pohodě, dokonce jsme měli souřadnice na neplacené parkoviště, kde je nejvýhodnější nechat auto při cestě k vodopádu. Po cestě jsme si vyzkoušeli liščí rozcvičku u moc pěkně udělané krátké stezce, holky se vyblbly na dětském hřišti a pomalu jsme se přiblížili k jedné ze známých atrakcí západních Krkonoš. Mumlavský vodopád je turisticky hojně navštěvovaný a není divu. Je mohutný a průtok řeky Mumlavy po celokamenném dně pod vodopádem je také velice atraktivní. Cestou zpět jsme ještě navštívili nedaleké trdliště, tedy líheň pro obojživelníky. Pulce a žáby jsme viděli, čolky ne. Pak jsme popojeli na parkoviště u Bobové dráhy, kde jsme si chtěli obejít naučnou stezku u lesnického učiliště. Pěkná procházka lesem plným hub byl příjemným zakončením našeho putování. Chtělo by to ještě oběd. Ale Harrachov je plný restaurací lákajících německy mluvící turisty na jídlo, ale nám, našincům se tu nic nezamlouvalo. Přání dobrého jídla nám splnil Hotýlek Na mýtě kousek za Harrachovem. Vždycky říkám, že parkoviště pro kamiony je dobrým znamením, což i tentokrát byl správný předpoklad.

Závěr

Pro mě i Marselku bylo příjemným překvapením to, jakým způsobem holky zvládly porci cca 50 km v horském terénu. To, že to zvládli je jedna věc, ale podstatnější je to, že si to užily a nakonec byly smutné, že už dovolená končí.

Přesto, když jsme dojeli domů, tak se holky rozeběhly do svého pokoje. Zase je tu vidět, jak jsou každá jiná. Adélka si vlezla na svoji postýlku a chytla první knížku, která byla po ruce. Nikolka zmateně pobíhala po pokoji a volala: "Šatičky! Kde jsou nějaký šatičky!" A vše začalo být opět ve starých kolejích.

Zdolané tisícovky:

Medvědín (1235m) - lanovkou

Zlaté návrší (1411m)

Harrachovy kameny (1417m)

Přední Planina (1198m) - lanovkou

Sněžka (1602m) - lanovkou

Krakonoš (1421m)