Letošní výlet na výročí svatby (letos máme 10 let) jsme museli kvůli jiným akcím různě poposunovat, až jsme se dostali do termínu tak blízkému hlavní sezóně, že z návštěvy nějaké další evropské metropole muselo sejít (zbývají jen velmi drahá místa, eurovíkendy jsou už pouze v cenách deset tisíc za osobu a výš). Jako náhradní program jsme zvolili cestu někam na kopečky. Inspirovali jsme se výletem Křížůvek, kteří byli vloni na výletě v Medvědí soutěsce a na Semmeringu.
V pátek ráno jsme odvedli holky do školy (odpoledne už je vyzvedla babička) a vyrazili směrem na Vídeň. V Semmeringu jsme měli ubytování až od 3 odpoledne, takže zbyl čas na pěší výlet podél známé horské vlakové trati, která je zapsaná do seznamu UNESCO. Tato první horská železnice světa je plná viaduktů, někdy i vícepatrových, které se linou podél vápencových skal a nabírají poměrně slušné převýšení. Na pár kilometrech tu vlak nastoupá až 500m. Po trati si to šine jeden vlak za druhým, takže náš plán zněl dojít do Breitensteinu, městečka asi dvě zastávky od Semmeringu a pak zpět vlakem. Pěší cesta asi 10km, což je na odpoledne tak akorát. V Semmeringu jsme si ověřili, že kolem 16,00 a 18,00 jede vlak zpět a vyrazili jsme po dobře značené trase Bahnwanderweg.
Kousek za nádražím v Semmeringu je také dětské hřiště v podobě vláčku a rozhledny. Po celou cestu jsme šli prakticky sami, jen kousek od vyhlídky jsme potkali dvě starší Rakušanky. První vyhlídka byla asi 3 kilometry od Semmeringu. Bylo nutné si vyšlápnout trochu do kopce, ale scenérie je pak moc hezká. Výhled dolů na trať s viadukty, mosty a tunely, nad tím se tyčící bílé skály či zelené horské loučky a za tím vším se majestátně tyčí nejvyšší hora v okolí Schneeberg. Pak už scházíme zase dolů a dostáváme se na první zastávku Wolfsbergkogel. My jsme pokračovali dál. Opět jsme stoupali do kopce na další vyhlídku, tzv. dvacetišilinkovou vyhlídku. Vyhlídka z tohoto místa totiž dlouho zdobila dvacetišilinkovou bankovku, než ji vyměnili za „éčka“.
Cesta kolem trati celkem ubíhá, občas si ji zpestříme hledáním nějaké té krabky či pozorováním rozkvetlých rostlin. Na ty rostliny by to však chtělo přijet až tak o měsíc později (polovina června), kdy by tu už měly kvést i orchideje (např. střevíčníky, vstavače) a lilie. My jsme si vyfotili pár hořců kousek od jednoho grandhotelu zašlé slávy. Je vidět, že i zde původní lázeňství jaksi upadá a lidé se raději přemístí do moderních luxusních lázní, kde sice léčivé prameny nejsou, ale je tam pohodlí…
Konec trati je už viadukty opět hodně posetý a je tedy na co se dívat (i když to je i po celý zbytek cesty). Do Breitensteinu jsme dorazili asi půl hodiny před příjezdem vlaku, což je úplně optimální. Dáme si v klidu na peróně kafe z termosky, pozorujeme na protějším stromě kosa a čekáme na vlak. Dvě zastávky, průvodčí ani neměl chuť obcházet soupravu, takže jsme i ušetřili za cestu zpět. V Semmeringu už jen vylézt nahoru k hotelu, kde máme auto s věcmi a můžeme se jít osvěžit do hotelového bazénu.
Druhý den ráno jsme po snídani vyrazili na hlavní cíl letošního víkendu – na Medvědí soutěsku. Bylo potřeba popojet asi 65km do městečka Mixnitz dále směrem na Graz. Celá cesta vede prakticky po dálnici, takže jsme tam byli poměrně brzy. Kudy máme jít nám ukazoval hustý proud turistů, kteří stoupali od parkoviště směrem k pokladně. Nutno dodat, že i toto už je poměrně slušná túra. Za necelou ¾ hodinu jsme u pokladny, předcházíme snad stovku Čechů a Slováků, kteří sem přijeli se zájezdy a kupujeme si lístky (3,5 € / osoba). Krátce po vstupu už míříme na první „žebřík“, tedy lávku ze tří klád, na které jsou šprušle a po obou stranách zábradlí. Celkem těchto žebříků musíme zdolat 168. První část je mírnější (připomínala nám příchod k vodopádům na Černém potoce v Jizerkách), druhá třetina je nejdivočejší (takový zhuštěný Slovenský ráj) a je opravdu se na co dívat. 
Vodopády vedou vedle nás, pod námi i nad námi. Díky poměrně pomalu se posunujícímu se hadu turistů na žebřících je dostatek času na focení i kochání se. Zelené lesy, modré nebe, bílé skály a k tomu zpěněná padající voda. Třetí část je více méně už jen o stoupání nad vodu směrem ven ze soutěsky. Celá soutěska je poměrně krátká, za 2 hodiny není co řešit, ale stojí za to ji vidět. Navíc je i poměrně náročná, protože se nastoupá celkem asi 600 výškových metrů. 
Nad soutěskou máme ještě poměrně dost času a tak zvažujeme, nad dalším plánem. Můžeme jít na vyhlídku v 1400m (další asi 200m výš a cca 1,5 hod.) nebo na vyšší vyhlídku v 1720m (něco přes 3 hodiny). Vzhledem k situaci a naší fyzické kondici volíme první variantu. (Později jsme se dozvěděli, že se dalo jít až do 1720m a odtud se nějak dostat autobusem.)
Krčím se u dvou květů hořců jarních, abych si je vyfotil. OK, mám je. Je to určitě mimořádné. Za necelých 100 metrů přicházíme k horské louce, která je žluto-modro-bílo-zelená. Jsou na ní stovky míst plných hořců jarních, vedle nich kvetly prvosenky, pampelišky, mochny (to je ta žlutá), pak sedmikrásky – takové vyšší a chlupaté (asi Bellis sylvestris). Zajímavé bylo pozorovat místní ochranáře, kteří cosi sypali na louku, která byla poškozená od zásahu dřevařů (že by seli trávu nebo hnojili?). 
Krátký výstup byl odměněn pěkným panoramatickým výhledem do údolí. To by nebylo Rakousko, aby na tomto místě nepostavili restauraci. K našemu překvapení ani nebyla tak drahá. No, ale my jsme pojedli ze svých zásob, omrkli zespodu dalekohledem vyhlídku v 1720m s památným křížem a pomalu se chystali na sestup o 800 m níž k autu. Ještě než jsme sestoupili, tak jsme se podívali ke kostelíku, který je jen pár metrů pod restaurací. Za kostelíkem jsme objevili i zbytky sněhu. 
Tak a teď už cesta dolů. Šlo se poměrně dobře, ale ke konci už nás pěkně bolely lýtka, holeně a kolena. V Mixnitz nás navigace trochu zkoušela, než nás navedla zpět na dálnici a už jsme svištěli směrem do Semmeringu na obligátní bazén a večeři.
V neděli ráno už jsme další túru nevymýšleli, jednak se na našich svalech poslední dva výlety celkem podepsaly a druhak jsme se už pomalu vraceli zpět do reality a přemýšleli, kde najdeme holky, v jakém budou stavu jejich domácí úkoly a podobné všední radovánky. Díky pěknému počasí se nám oba výlety moc líbily. Že by to patřilo k tomu nejhezčímu, co jsme kdy viděli, to zase ne, ale byly to pěkně strávené dva dny. Tak uvidíme, co nás bude čekat na 11. Výročí.
2025 ©