Letošní nekonečná zima i v nás milovnících zimy vyvolala velké jarní očekávání. Těšili jsme se na první zelenou travičku a trochu teplejší počasí jako nikdy. Na relativně volnější neděli (21.4.2013) jsme si tedy naplánovali výlet na jarní květenu na Pálavu. Tři týdny před naším výletem jsem projížděl okolo Pálavy a viděl jsem, že je ještě bílá. Tak trochu jsem díky tomu tajně doufal, že by se mohl stát neobvyklý jev a že bychom mohli vidět všechny jarní kytky pohromadě. V doufání mě podporoval i fakt, že nad Hustopečemi byly mandloně stále ještě bez květu (vloni už kvetly na konci března). Původní plán byl, že si ji projdeme od Mikulova (přes Turoldské jeskyně), přes Stolovou Horu a Děvín až do Pavlova. Výletu jsem se nemohl dočkat, už pár dní jsem v noci přemýšlel nad tím, jestli nám vyjde počasí, jestli uvidíme hlaváčky či kosatce a jak se bude výlet líbit ostatním. Zopakoval jsem si také znalosti o místní fauně a flóře, abych mohl být zbytku výpravy alespoň trochu zdatným průvodcem.
Nedělní ráno na nás koukalo s vymetenou oblohou a i když se nám z postele moc nechtělo, za necelou hodinku jsme už seděli v autě a mířili na jih (resp. Jihovýchod). Vymyslel jsem to nakonec tak, že dojedeme do Pavlova, necháme tam zaparkované auto, počkáme si na autobus, který jezdí o víkendu v 9:51 a necháme se dovézt do Klentnice. Pak po svých přejdeme přes kopečky zpět do Pavlova k autu. Tento plán měl výhodu oproti otočené variantě v tom, že nejsme tlačení nijak časem, můžeme si dojít, kdy budeme chtít. Ze ZR jsme vyjeli v 8,01 (téměř přesně podle plánu) a v Pavlově jsme byli asi dvacet minut před příjezdem autobusu. Akorát na to, aby se holky ještě proběhly na místním hřišti a já si došel pro pár prvních fotek Děvíček a kostela v Pavlově. Autobus nás v pohodě převezl na zastávku Klentnice u rybníka (i když jsem tu žádný neviděl) a odtud už stoupáme nahoru na Stolovou Horu. Už těsně za vesnicí vytahuji připravený a zalaminovaný miniatlas místních květin, protože se tu ukazují první úlovky. Kvetou dymnivky duté v různých barvách, orsej jarní a žluté květy sasanky pryskyřníkovité.
Občas pleskne přes nos omamná vůně fialek. V sedle se vydáváme po červené značce doleva směrem na vrcholovou plošinu Stolové Hory. V lese kvetou dříny a koberce barevných dymnivek. Mimo les vidíme petrklíče. Že by opravdu vše naráz? Jdeme dál, procházíme si Stolovou Horu, objevuji dokonce jednu šalvěj habešskou (rostlinu, která je běžná v Africe, ale ve stř.Evropě je to opravdu rarita). Holky našly přes stébla trávy přebíhajícího brouka – májku. Májky jsme nakonec viděly dvě – černou a kovově modrou. Z jižního kraje Stolové Hory je hezky vidět do Mikulova, ale obzory jsou trochu zamlžené. Na Stolové Hoře však kromě trochu tařice a prvosenek toho moc mimo les nekvetlo. Sbíháme tedy dolů do sedla a přecházíme k Sirotčímu Hrádku. Odtud je hezký výhled na Klentnici a Děvín. Už jsou vidět i Novomlýnské nádrže. Pokračujeme dál, cesta nás svede zpět na konec Klentnice, kde se ještě osvěžíme ve stánku s občerstvením. Pak už svlékáme své svršky, protože další putování je po jižní straně Děvína, a tak pouze v tričku pokračujeme dál. Vybral jsem modrou značku, která nás zavede do skalního města. Krátkou zastávku u zříceniny kaple sv. Antoníčka nám zpestřilo pozorování krásné zelené ještěrky. Zde jsou skály posety žlutými ostrůvky mochny písečné a tařice skalní. Procházíme místy, kde jsou uměle korigovány invazivní křoviny, především trnovník akát. Adélka se spřátelí s podivnou velkou mouchou (tu jsem zatím neidentifikoval) s fialově duhovými křídly a Nikolka ochraňuje stovky malých či větších ploštic a ruměnic, které nám křížily cestu ke skalám. Cestou ke skalám už kroutím hlavou i já, jakožto velký optimista, protože mě nenapadlo, že si vyfotím kvetoucí sněženky vedle dymnivek či plicníku. Opravdu to vypadá, že máme štěstí a kvete všechno naráz. Svačinu jsme zvládli pod skálou Martinkou a zjistili, že kromě jarních rostlin už jsou vzhůru i klíšťata. Právě když se chystá vybalit své nádobíčko skupinka horolezců, se zvedáme a míříme dál. Nyní se přepojujeme na zelenou značku, kterou bychom měli dorazit až na Dívčí hrady. Skoro celou dobu tedy vynecháváme nejpopulárnější červenou značku, která vede přímo kolem vrcholu Děvína. Doufám totiž v to, že na jihovýchodních svazích Děvína objevíme nějaké hlaváčky či kosatce. Podle mapy bychom měli jít mimo les, ale první část je celá v lese a skály se žlutými ostrůvky jsou až pár desítek metrů nad námi. Trošku znervózním, mám strach, abychom louky s kosatci neminuli. Ale první volání babičky, která je pár kroků před námi, nás uvede v nadšení. První hlaváčky jsme našli a támhle další, a támhle jsou tři vedle sebe…
A hele, kosatec. Začínám se dostávat do euforie. Spoušť foťáku cvaká o sto šest, ale o kus dál je zase o něco lepší možnost záběrů. Louky jsou pokryté různými barevnými kombinacemi kosatců nízkých, občas hnízdo hlaváčků jarních, na skalách mochny nebo mini pampelišky. Prostě paráda. Když jsme asi kilometr před Děvíčkami objevili i několik trsů konikleců, nemělo naše nadšení obdoby. Všechny jarní květiny najednou, jakoby se tady vysypaly fotky z toho mého miniatlasu, který Adélka měla stále u sebe a předčítala z něj informace. Na Děvíčky jsme došli už celkem unavení kolem páté odpoledne, ale s tvářemi doširoka rozesmátými. Na Děvíčkách jsme si dali pozdní oběd, sekanou s rohlíkem a holky nám ukázaly, že stačí trocha jídla a odpočinku a mají dostatek sil si to dát ještě jednou.
Sluncem zalitými vinohrady scházíme dolů do Pavlova, sledujeme nasvícené Novomlýnské nádrže a posloucháme zpěv skřivanů. Výlet se opravdu povedl! Plánovaná procházka mandloňovým sadem sice už nehrozí, ale ten jsme viděli vloni, takže to se snadno oželí. V Pavlově jsme byli něco před šestou, fotíme závěrečné foto u auta a vyrážíme zpět domů. Pálava patří bezpochyby mezi největší perly naší přírody, ale v takovéto podobě je vidět opravdu jen výjimečně. Obvykle se sem jezdí na etapy, na sněženky, na petrklíče, na koniklece, pak následují hlaváčci a kosatce. To celé zhruba v průběhu jednoho měsíce. My jsme měli to štěstí, že jsme viděli všechno najednou a ještě s takovým úžasným počasím. Nikde ani mráček. Holky byly nadšené a musel jsem hned v pondělí tisknout na tiskárně fotky, aby je mohly předat ve škole spolužákům a učitelkám. Uvidíme jak to bude příště, ale myslím, že nebude to trvat dlouho a vrátíme se sem či na sousední Pouzdřanskou step třeba v létě na motýly. Jarní probuzení tedy tentokrát proběhlo opravdu krásnou pastvou pro oči, nos a objektiv foťáku.
2025 ©