Cesta napříč Itálií 2011

           Cesta napříč Itálií 2011

Loňská cesta napříč Itálií po západní straně nás navnadila na další pokračování hned další rok. Ovšem to, co se nám dařilo rok minulý, tak letos to bylo horší. Z důvodu vytíženosti během prázdnin nám nezbyl žádný jiný termín pro cestu než druhá polovina srpna. Kromě toho, že je to nejdražší termín, jaký si můžete pro cestu do Itálie představit, tak také začíná Ferragosto – italská dovolená. Všichni Italové (ale i Němci, Rakušáci, atd.) odloží svá pracovní saka, zamknou kanceláře a vyrazí na dovolenou. Je to něco jako celozávodka v rámci celého státu. Takže si asi umíte představit jaké to je cestování a také jaké to je sehnat ubytování.

12.8.2011

Žďár n.S. - Brno - Vídeň - Graz - Klagenfurt - Udine - Benátky - Ferrara - Bologna - Rimini (asi 1100km)

Cesta tam se obešla ještě bez větších problémů, tentokrát jsme vyrazili přes Vídeň, Graz a Klagenfurt, protože naše první kroky vedly na východní pobřeží, kde jsme měli v plánu první zastávku. Kdo znáte východní pobřeží tak víte, že od Benátek dolů to nestojí za řeč, samá rovina, komáři (je tu Pádská delta), plantáže kukuřice, tabáku a dalších plodin. Je to zemědělská oblast se vším všudy – stříkají tu zavlažovací systémy, nikde ani kousek lesa nebo stínu, jen nekonečné roviny. Pobřeží je přitom podobné, pláže jsou rozlehlé, písčité a narvané slunečníky kolem obřích kempů a hotelových komplexů. Tohle nemusíme, takže pokračujeme dál. Jedním z našich cílů bylo San Marino, které leží kousek od Rimini. Počítali jsme tedy, že se ubytujeme někde v nějaké menší lokalitě poblíž Rimini. Ten den jsme měli celkem štěstí, jelo se prakticky celou cestu bez kolon až do Rimini. Horší to bylo s hledáním ubytování. Jelikož Ferragosto právě začínal, tak nám nikdo nechtěl „věnovat“ apartmán či pokoj pouze na jednu či dvě noci. Na jednu stranu je chápu, protože je lepší to prodat rovnou na celý týden či dva, na druhou stranu je to náročné s dětmi obcházet jedno ubytování za druhým a hledat. Navíc v místě, kam jsme dojeli (byla to severní část Rimini), byl samý hotel, takže šlo i o docela vysoké částky za ubytování. Nakonec jsme se ubytovali hotelu Solidea, který ležel docela dost z centra, takže tu bylo klidněji a byl i krásně blízko k pláži (asi 100m). Problém tam byl jen s parkováním, ale to jsme vždycky nějak vyřešili. Získali jsme pokoj bez snídaně, což nám nevadilo (a ušetřili jsme tím nějaké to euro). Večer jsme se šli pouze projít na pláž, kde nějaký hodný pán (zjevně místní) obdaroval naše holky obří mušlí, kterou tam vyvrhlo moře. Holky byly pochopitelně nadšené. Na pláži jsme pouze zkontrolovali tradiční věci – tedy čistotu a teplotu moře a jestli tu jsou mušličky. Všechno bylo vyhovující, a tak jsme se mohli spokojeně vrátit do hotelu, abychom se vyspali na zítřejší výlet do San Marina.

13.8.2011

Rimini - San Marino a zpět (asi 50km)

Ráno jsme si trochu pospali, abychom doplnili síly a vyrazili až během dopoledne. Cesta byla celkem krátká a jakmile jsme přejeli hranice San Marina, cesta začala okamžitě stoupat do kopce. San Marino (historické centrum je zařazené na seznam Unesco) je celé vlastně kopec, který z ničeho nic ční vysoko nad tou plackou tady kolem. Kopec je to opravdu pořádný, zhora je výhled jako z letadla. Přesto jsme cestou nahoru míjeli desítky cyklistů, kteří si to vyšlapali. Vzhledem k výše jmenovanému jsme měli potíže zaparkovat, ale naštěstí tu všude bylo dostatek policistů a především policistek, které instruovaly auta na správná místa. Prošli jsme si nejprve část se zbytky opevnění a hradu a poté sešli do města jako takového. Všechno je to nádherné a výhledy dolů jsou výstavní. Na závěr naší prohlídky města jsme si dali San Marinskou zmrzlinu, která však Adélce skoro hned vzápětí spadla na zem. Tolik řevu místní San Mariňané už dlouho nepamatují. Nakonec jsme se podělili o zbytek zmrzlin a bylo to dobré. San Marino je jakoby vytržené nejen z toho geografického hlediska, ale také i tím, že je tu nezvykle čisto. Je to dosti velký rozdíl oproti tomu, co jsme viděli pod kopcem. Pomalu jsme ukončili naši asi tak 3-4 hodinovou návštěvu města vrátili se zpět do Rimini. Holky už byly hodně natěšené na moře. No, zařádili si ještě dostatečně. Voda byla mělká, po nějakých 30 metrech byla nasypaná hráz kamení, takže byla také klidná jako rybníky u nás. Na této pláži jsme také zjistili, že Nikolka má opravdu obě ruce levý, tedy vlastně, že je obouručná, což nám spontánně předvedla tím, že kreslila srdíčka do písku zásadně oběma rukama naráz. Nebýt na předškolní konzultaci u naší Míly, tak bychom si toho ani nevšimli. Moře bylo čisté, byly tady mušličky a také dost krabů. Nebylo jich sice tolik, jako tenkrát v Řecku na Olympské riviéře, kde měl pořád člověk pocit, že pod ním to moře utíká, ale tak každý pátý krok jsme pod nohami cítili pohyb. Pak už nebylo tak těžké kraba z písku vylovit. Za chvilku už to zvládly i holky samy.

14.8.2011:

Rimini – Peruggia – Roma - Latina (asi 600km)

Další den ráno jsme vyrazili poměrně brzy. Čekal nás totiž přejezd na západní pobřeží. Na ten jsme se celkem těšili, protože jsme měli přejíždět Apeniny a čekali jsme výhledy na hory. Přestože v těchto místech nejsou moc dálnice, pouze superstrády, tak se nám to podařilo přejet poměrně rychle a hlavně bez kolon. Bylo to také díky tomu, že byla neděle a tudíž na silnicích nebyly kamiony. Kolem půl čtvrté odpoledne jsme již hledali první místo na ubytování, které jsem měl vytipované – městečko Sabaudia. Tohle městečko mělo sice pláže atraktivní, ale ubytování bylo dost daleko od pláže, za takovou terénní vlnou a muselo se denně dojíždět autem. To se nám nechtělo a tak jsme se vydali na další cestu. Ve skutečnosti ten kanál, který byl mezi městem a mořem je jezero s brakickou vodou – Lago di Sabaudia. Pro další místo k ubytování jsme museli objet takový ostroh směřující jižně do moře. Byl skalnatý, s majáky a strážními věžemi. Pak jsme strávili asi tak 2 hodiny projížděním mezi Sperlongou a Terracinou, což bylo takové větší město jižněji na pobřeží. Na každém místě jsme našli první íčko a snažili najít něco k ubytování. Všichni se na nás dívali dost s beznadějí, protože je přece „Ferragosto“, tak jak bychom mohli najít nějaké volné ubytování… No, moc nám to nepomohlo, a tak jsme hledali dál. Skončili jsme až skoro za tmy a bez úspěchu. Trochu s obavami o další budoucnost jsme se přesunuli pár kilometrů do vnitrozemí na okraj jakéhosi lesa kousek nad městem Fondi. Tam jsme si hledali místo na spaní pod širákem. Pod širákem jsem nakonec skončil sám, protože Marselka měla o sebe a holky strach (i když nikde nikdo nebyl) a tak strávili noc v autě. Já spal v pohodě venku na trávě.

15.8.2011 

San Felice Circeo

Druhý den ráno jsme se nasnídali a rozhodli se, že takto to dál nepůjde, že to bude chtít systém. Vybrali jsme si tedy menší z městeček v okolí, které bylo na pěkném kopci, hned za výše zmiňovaným ostrohem. Městečko se jmenovalo San Felice Circeo. Zaparkoval jsem tam auto, poslal holky na pláž a já jsem začal systematicky obcházet nejen íčka, ale také další objekty, kde by mě mohli pomoci s ubytováním. Zjistil jsem, že obchůdky, které jsem považoval za realitky, s nápisem Immobiliari, ve skutečnosti také pronajímají apartmány a nebo celé nemovitosti. Těch bylo všude docela požehnaně. Měl jsem tedy práce dost. Nacvičenou frází, kterou jsem už dostal do ucha („Uno camera per quattro personi, per favore“) jsem ten den zopakoval asi tak třicetkrát. Nakonec jsem měl celkem asi 4-5 míst, kde mi řekli, že se mám stavit později, nebo že se pokusí ještě něco sehnat. Zjistil jsem, že tyto Immobiliari vždycky mají ještě něco schované do zálohy (pro přátele, pro sebe, nebo pro bohaté cizince), ovšem chtějí za to celkem dost peněz. Skoro přátelství jsem navázal s Jurim z Immobiliari L’Arca. Jednak uměl celkem slušně anglicky a jednak nebyl takový tvrdý obchodník, jako ostatní. Také mi vysvětlil co vlastně je to Ferragosto a proč vlastně není možné sehnat ubytování. Jedná se o svátky Italů, kdy všem Italům začíná dovolená (http://goitaly.about.com/od/festivalsandevents/qt/august-italian-holiday-ferragosto.htm). Během obíhání města jsem zjistil, že levně se dá najíst v pekařství, kde prodávají velmi levnou pizzu, jen za pár centů. Juri byl nakonec naše záchrana a vymáčknul jsem z něj pronájem jednoho domu asi tak 700m od moře. To nebylo sice nejblíž, ale ubytování jsme už potřebovali. Ještě jsem se snažil snížit (docela dost vysokou) cenu, ale marně a navíc jsem už nechtěl dál pokoušet štěstí. Dům to byl veliký, měli jsme pro sebe veliký obývací pokoj, tři ložnice, dvě koupelny a terasu se zahradou. Takže víc než jsme potřebovali. Po vyřízení formalit jsme se ubytovali a mohl jsem se i já jít smočit do moře. Pláž písečná, středně zaplněná. Chodili jsme na čistší část městské pláže, která navíc byla prakticky nejblíž k našemu prázdninovému domu. Po pláži chodili plážoví prodejci s oblečením, brýlemi, létajícími draky či sekanými kokosovými ořechy. Díky jejich lehce vtíravému způsobu obchodování se holky brzy naučily základní italská slovíčka a počítání. Ale nic nám nenutili, měli v těchto dnech žně a my jsme pro ně velký cíl nepředstavovali.

Večer jsme seděli na terase, koukali se na ohňostroje a já jsem pil pivo. Tu se nám nad hlavami cosi mihlo. Jakmile jsme ale rozsvítili bylo to pryč. Za chvíli se to opět objevilo – byl to malý gekon, který nám chodil po stropě terasy a asi číhal na můry či jiný hmyz. Stal se naším přítelem, který nás vítal pak každý večer na terase u piva.

16.8.2011

San Felice Circeo

Tento den jsme měli naplánovaný odpočinek. Proto jsme byli jak dopoledne, tak i odpoledne na pláži. K večeru jsme si prošli historickou část města. K ní jsme museli docela dost vysoko do kopce. Historická část města byla sice typicky italská, ale dost zanedbaná. Přesto tu bylo spousta zajímavých míst a úžasné výhledy na moře pod námi. Holky měly hlad, tak jsme hledali něco levného k snědku. Nakonec nás pán pozval do obchodu – takové malé samoobsluhy, i když jsme se mu snažili vysvětlit, že chceme jen něco malého k jídlu, nedal si říct. Nakonec zašel za pult se salámy, rozkrojil dvě veliké housky, vložil mezi ně kus sýru a veliký kus šunky a dal nám to asi za dvě eura. Tak jsme poděkovali a měli jsme výbornou svačinu, nakonec i pro nás, protože to holky ani nesnědly. Po prohlídce města jsme sešli opět dolů k moři a do večera jsme se ještě ráchali na pláži. Večer si ještě holky daly sprchu na zahradě, protože zrovna když si tam hrály, tak se spustilo samozavlažovací zařízení pro trávník na zahradě.

17.8.2011

San Felice Circeo – Terracina – Gaeta – Sperlonga – Fondi – San Felice Circeo (asi 110km)

Tento den jsme měli sice naplánovaný výlet, ale přesto se nám ještě po dlouhé cestě stále nechtělo moc z postele. Nakonec jsme se vykopali až kolem jedenácté a vyrazili po pobřeží přes Terracinu do Gaety. V Terracině byl dost hustý provoz a nebylo kde zaparkovat, takže jsme ji jen projeli. Je to celkem zajímavé město, které je skoro na rovině, ale přesto jsou tu výhledy z vysokých skalních štítů. Jeden z nich je skoro na pobřeží, jeden z hradem je kus dále do vnitrozemí. Na ten druhý se dá vyjet autem a je odtud nádherný výhled na město a na pobřeží. Pak jsme pokračovali do Gaety. Tady jsme zaparkovali na pobřeží, s tím, že si projdeme nejznámější památky. Gaeta je bývalé papežské město (pocházel odtud a kázal tu Gelasius II. na přelomu 11. a 12. Století) a je tu spousta starých památek. Fascinující je mohutný hrad a nedaleko od něj stojící Katedrála San Francesco. Z města také pochází mořeplavec John Cabot z Columbusovské doby. Také jsme tam narazili na velmi starý kostel, údajně jeden z nejstarších v Laziu. Pak jsme se přesunuli do městečka Sperlonga. To nemělo sice tolik památek, ale zato úžasně bílé centrum s křivolakými a úzkými uličkami nás úplně učarovalo. Holky tu běhaly z jedné strany na druhou, pak k výhledu na pyramidovou stavbu na pobřeží a zase zpět. Zpátky jsme jeli přes vnitrozemí, abychom si za světla prohlédli zemědělské město Fondi. Cestou se projíždí poblíž fascinujících skalních útesů národního parku Monti Aurunci. V okolí Fondi je spousta ovocnářských sadů, včetně citrusů. Rostly tu jak citróny a pomeranče, tak jsme viděli i limetky a mandarinky. Mandarinky jsme si dokonce i utrhli, ale byly dost vyschlé. Cestou zpět do Circea jsme míjeli Lago di Fondi, brakické jezero, na jehož členitém břehu jsou vidět zbytky různých hradeb a věží. Navečer jsme ještě vyrazili na chvilku k moři a pak nabrat síly na další den, náš největší výlet.

18.8.2014

San Felice Circeo – Neapol – Vesuv – Pompeje a zpět (celkem asi 330km)

Tentokrát jsme si alespoň trošku přivstali (no, nakonec jsme vyjížděli někdy kolem deváté, takže stejně nic moc) a vyrazili směrem na Neapol. Když jsme se po autostrádě blížili, už tu byly sjezdy na Vesuv. Na Vesuv se dá jet asi dvěma cestami. A pokud se tam dá jet dvěma cestami. Jedna vede k velkému parkovišti, odkud vozí turisty drahý autobus nahoru. Druhá cesta vede až skoro nahoru a je tam takové menší parkoviště, odkud se jde pěšky. Tak bylo jasné, že jsme šli tou výhodnější cestou. Zaparkovali jsme a v asi 40 stupňovém vedru stoupali ke kráteru. V tom vedru je to docela nářez. Cesta se nekonečně klikatí a dostatek vody je životně důležitý. Cestou si lze od domorodců za drobný poplatek půjčit tyčku, s jejíž pomocí se jde do kopce snadněji. Na zpáteční cestě si ji zase domorodci. Celý vrchol Vesuvu je vlastně hora ztvrdlé lávy, která má tmavě šedou barvu. Nahoře je vidět z několika míst dovnitř kráteru, dá se obejít. Ze vzdálenější strany je úžasný výhled na Neapol a na ostrov Capri, který je odtud, coby kamenem dohodil. Dalekohledem je vidět Heraklion, Pompeje jsou dál. Kousek od parkoviště byla dokonce keška založená českými kačery. Vůbec čeština byla tu celkem často slyšet (vlastně poprvé od příjezdu do Circea jsme zaslechli češtinu).

Druhá část výletu vedla do Pompejí. Před vchodem prodávali na malém tržišti asi největší citrony, jaké jsme viděli. Měli tak kilo každý kus. Po trošce zmatků u vchodu jsme vešli dovnitř. Procházeli jsme uličkami objeveného města (také zapsané na seznam Unesco). Byly zničeny v létě roku 79 n.l. a zahynulo při ní asi 10.000 lidí. Erupce tenkrát trvala 3 dny a zasypala Pompeje do výšky 6 metrů. Po šestnáct století bylo město ztraceno, objeveno bylo archeology až v polovině 18.století. V celém městě je nyní popel odstraněn a tak je díky tomu krásně vidět celé ulice domů, uvnitř některých jsou i zachované vybavení. Lze pak vidět, jakým způsobem vařili, jak stolovali, kde spali, apod. Jsou tu zachované i některé symboly, malby na domech, na ulicích původní dlažba. Vše v překvapivě dobrém stavu, je to jako byste se procházeli v historickém filmu. Největší obavy jsme měli z toho, jak holky budou reagovat na závěrečnou vitrínu s ostatky lidí. Ale vzaly to překvapivě vědecky a řešili polohy ležících osob. Mezi nimi je i jedno dítě, o němž tedy mohutně diskutovali, jak asi bylo „zaplesklý lávou“. Každopádně, pro všechny z nás to byl silný zážitek natolik, že dále plánovaný Heraklion jsme již museli vynechat. I tak jsme dojeli zpět až před osmou večer a málem ani nestihli setkání s naším gekonem.

19.-20.8.2011

San Felice Circeo

Zbývající dny jsme strávili koupáním v San Felice Circeo. Jeden den jsme se vydali k útesu, kde jsme tušili jeskyni (byla tam keška, kterou jsme bohužel nenašli). Docela velká jeskyně Grotta delle Capre, asi tak 4-5 metrů nad úrovní moře. Původně tam bylo nalezeno i cosi z neolitické doby. Pod jeskyní je ještě takové jakoby jezírko, kde se holky plácaly jako v bazénku a hráli si s kraby, kterých tu bylo hodně. Také jsme hodně chodili po San Felice Circeo. Zažili jsme tam hrající dechovou kapelu, která hrála známé písničky a procházela celým městem. Celé město je pěkně  porostlé typickými rostlinami na tuto polohu, krásně kvetly buganvilie, růže z Jericha, velké povínice. Dokonce jsme objevili i živý plot z buganvílií, z vavřínu nebo z rododendronu. Adélka vzápětí objevila i dle jejích slov „neživý plot“, když objevila plot propletený umělým břečťanem. V sobotu jsme si koupili čerstvé pražmy, že si uděláme grilovačku na rozloučenou. Koupil jsem 3 ryby a celý natěšený jsem je donesl do našeho příbytku. Byl tu gril na dřevěné uhlí, takže příprava byla jednoduchá. Jen Niky mě trochu rozladila tím, když mi prohlásila, že přece ryby nejí. No, nejedla je jen do té doby, než jsem je položil na stůl. Pak snědla svůj díl a pak se vrhla i na náš. Pak prý asi už ryby jí, že se jí asi změnily chutě. Ale jí hlavně ty od moře. J Další hláškou našich dětí bylo, když jsme nasbírali pár fíků a daly je do ledničky. Když jsme je večer vytáhli, tak Niky prohlásila, že „Fík je nachlazený“.

21.8.2011

San Felice Circeo – Frosinone – Řím – Florencie – Bologna – Ferrara – Benátky – Udine – Klagenfurt – Graz – Wien – Brno – Žďár n.S. (asi 1500km)

Ráno jsme vyjížděli kolem sedmé, osmé. Tentokrát jsme měli cestu celkem pohodovou. Měli jsme v plánu jet, co to půjde s tím, že kam dojedem, tam dojedem, chvilku se vyspíme a budeme pokračovat. Nakonec jsme ale měli pohodovou cestu a po 14 hodinách a asi 1500km jsme dorazili až domů. Zastávek bylo ze začátku málo, pak už víc. Jedna byla větší, když jsme si za Vídní dávali večeři v Burgerkingu. Pak už jsme to dojeli tahem.

Závěr:

Je třeba se vyhnout dovolené v druhé polovině srpna (pokud to jde). Holky cestování zvládají už dobře, neprotestují, naopak jsou z našich výletů nadšené (všechny věci, které si dovezly z Itálie, tak si vybraly právě na výletech). Tato jižnější část Itálie má u moře překvapivě hodně zeleně. Zajímavé jsou i rozdílné plodiny – hodně citrusů, občas i banány. Ještě jsme přemýšleli nad návštěvou Říma, kterou jsme nakonec po zralé úvaze vynechali s tím, že si ji dáme někdy sólo. Věřím, že nejsme v Itálii naposledy, země nás fascinuje čím dál víc. Památkami, přírodou, ale také jídlem a lidmi. Jen je trochu dražší, zvlášť ta západní část, ale když člověk jede za zážitky, tak na nějakou tu korunu nekouká.