Letošní mistrovství světa v ledním hokeji je pro českého fanouška opět pastvou pro oči. Nejen to, že Češi zatím hrají bez prohry (klep, klep, ať to vydrží i po dnešku) a bojují zase o medaile, ale také předvedená hra je hezká na pohled. Hráči excelují v bruslařských i střeleckých dovednostech a ostatní týmy zatím dost převyšují.
Nejvyrovnanější zápas naši zatím hráli proti Finsku. Finové hráli perfektně kombinačně, skvěle bruslili, takže to byl zápas, jakých si český fanoušek užije jen málo. Já si takový pamatuju z MS z Prahy ze čtvrtfinále proti Kanadě. Finové také hráli našim dost do těla, čímž nechávali našim hvězdám méně času na kombinaci. Tohle se dá očekávat mimo jiné i v dnešním utkání.
Dalším zajímavým utkáním byl bratrovražedný boj proti Slovensku, který jsem spolu s kamarády sledovat přes okno na miniaturní televizi. Ale z toho, co jsem viděl, jsme Slováky dost jednoznačně přehráli a bohužel se stali jejich katy.
Proti Rusku vytáhl trenér Bykov nové zbraně. Zatímco vždycky jsme Rusko obdivovali jako „Ruskou mašinu“, kombinačně perfektní tým, na který se dalo koukat, tak letos dostal tým po počátečních rozpačitých výkonech jiné taktické pokyny. Do arény byl vpuštěn golem Arťjuchin, který doplnil vždy tvrdého Radulova. K nim se přidali i další hráči – Jemelin nebo Zinovjev. Bylo smutné vidět v zápase s Kanadou, že ve druhé třetině Bykov dává na led do přesilovky i do oslabení místo tvořivého Ovečkina tuto sibiřskou obludu, která má problémy i s pohybem na bruslích. Včera jsem ho v zápase proti Kanadě chvíli pozoroval. Spoluhráči se dokonce vyhýbali, aby mu příliš nenahrávali, takže s ním byli Rusové v permanentním oslabení (co do počtu hokejistů. Na kila vedli). Bykov, nicméně asi ve třetí třetině pochopil, že tímto způsobem se dá hrát, ale ne vyhrát a tady už zjevně Rusové tlačili s tvořivými hráči.
Vrcholem naší exhibice na turnaji bylo čtvrtfinále proti USA. Mladý tým Američanů s našimi hráči dělal neskutečný kolotoč v první třetině, ale pak dal Jágr první gól, navíc do šatny a bylo skoro po zápase. Když přidal druhý, tak už jsem myslel, že se mu budou protihráči dokonce klanět. Za celý zápas se mu nikdo nepřiblížil pomalu ani na krok. Jsem za to rád, však to Jardovi vyhovovalo. Respekt k němu měli obrovský a málokdy člověk vidí, jak protihráči během utkání uznale pokyvují hlavou směrem k soupeři. Jejich přehnaný respekt znamenal jasný exhibiční výkon ve třetí třetině. Pro mladé Americké hráče to bylo jistě utkání, na které nezapomenou. Setkání s ikonou světového hokeje. Myslím si však, že je porazil právě ten respekt více než naše předvedená (přesto skvělá) hra.
Věřme, že dneska si párkrát také zařveme gól a že budeme v neděli mít příležitost sledovat zase po roce náš boj o zlato. Jarda Jágr, Tomáš Plekanec, Ondřej Pavelec, Patrik Eliáš jsou však už teď hrdinové pro nás i naše děti. Včera Adélka chytala hakysák a hrála si na Ondru Pavelce. Sice si pořád plete fotbal s hokejem, ale jména jako Jaromír Jágr, Petr Čech a teď i Ondřej Pavelec si už pamatuje. Stejně jako já si pamatuju Jirku Lálu, Jirku Šejbu, Oldu Válka či Jiřího Králíka. Tak držíme pěsti!
( 
2025 ©