Věk je zcela relativní pojem. Zvlášť pro naše děti. Jasně, chápou kolik je let jim, kolik je let ostatním dětem, ale věk náš je jim vzdálen na několik světelných let. Takže v jejich myšlení jsme zhruba stejně staří jako hnědé uhlí. Marselka o něco mladší... 
Připomíná mi to příhodu, kterou vyprávěl MIlda. Když jeli na předtáborový víkend, tak děti neustále zjišťovali: "Kdy už tam budeme?"
"No, za tolik minut, kolik let je Vítkovi", dí vychytrale jejich otec.
"Aha, tak za 5 minut, Super!", jsou spokojení chlapci.
Tatínka však napadlo, že jim to trošku zpestří: "A za kolik minut bychom tam dojeli, kdyby to bylo za tolik minut, kolik je let mě?"
"To bysme tam dojeli až večer..." Znuděně odpověděli pohotoví chlapci. 
Takže takhle nějak to asi v praxi vypadá i u nás.
Dneska ráno jsme na věk opět narazili, protože Niky chtěla vědět kolik teda mi je (asi potřebovala něco do prvouky ohledně uhlí).
"No, je mi 39 a bude mi letos 40," říkám po pravdě.
Niky se rozzáří a praví: "40 ? Tak to budeš mít letos kulový!!!"
Nooo, to je dost možný, dcero moje... 
2025 ©