Jizerská propršená dovolená

Napsal Pecolik.bloger.cz (») 11. 7. 2011 v kategorii Rodina, přečteno: 2455×

Po loňském úspěchu s dovolenou v Krkonoších, jsme holkám slíbili opět nějaké hory. Napadlo nás, že bychom mohli jet někam, kde jsme ještě nebyli. A proč rovnou nepokračovat dále směrem na západ od Krkonoš, tedy do Jizerských Hor? Tamnější krajina se mi líbila vždycky ze záběrů z Jizerské padesátky, takže volba byla jasná. Při bližším prozkoumání jsme hledali ubytování buď v Bedřichově nebo v Bílém Potoku, případně v Josefově Dole. Nakonec vyhrál nabídkou i geograficky Josefův Důl. Během jednoho večera jsme rozplánovali prodloužený víkend na zhruba pět tras okolo 15-20km, které by holky bez problémů zvládly, domluvili ubytování a mohli vyrazit

Pátek, 1.7.2011

Z Prahy se mi podařilo přijet nezvykle brzy, takže jsme mohli relativně brzy vyrazit. Přece jen cesta by měla v pátek zabrat cca 3,5 hodiny, tak ať tam nedojedeme až v noci. Takže jen přenést věci do auta a pak už jsme mohli vyrazit, směr Žďírec nad Doubravou, Kolín, Mladá Boleslav, Turnov a přes Tanvald do Josefova Dolu. Už zde jsme si všimli, že zdejší kopce jsou poněkud strmější a začali pomalu přemítat, zda naše výlety holky zvládnou. Cestou jsme navíc slyšeli o přívalových srážkách na víkend, které mohly náladu našich drobků také snížit. Večer jsme dojeli a ubytovali se v Chatě Lidka s milými domácími.

Sobota, 2.7.2011

Trasa: Jizerka – Bukovec (1005m) – Rašeliniště Jizerky – Jizerka (pěšky asi 10km)

Ráno jsme měli v plánu nejprve zajet na Rašeliniště, abychom v případě, že se zprávy o počasí vyplní, ho byli schopní zvládnout projít. Naše necelý týden staré auto jsme zaparkovali před Horskou chatou Kakrda. V horské osadě Jizerka, která patří mezi symboly Jizerských Hor, návštěvníka na první pohled upoutá jednak samotná vesnička s roztroušenými chalupami po louce, jednak i pozoruhodný kopec Bukovec, který na nás koukal zpoza vsi. Byla to první tisícovka, se kterou jsme se potkali, takže bylo v zájmu naší cti ji pokořit. Cestou na Bukovec jsme sledovali výhledy na okolní kopce (o jednom jsem byl, patrně mylně, přesvědčen, že je to Sněžka) a také z druhé strany na Jizerku. Horská osada Jizerka Tou dobou ještě jakž takž svítilo slunce, holky sbíraly borůvky a šlo se sice do kopce, ale šlo se. Na vrcholu se začalo postupně zatahovat, tak jsme výhledy trochu zkrátili a míříli druhou stranou kopce zpět do Jizerky. Míjeli jsme úpolínovou louku (bohužel už odkvetlou) a mířili k prvním chalupám Jizerky. To už začalo mírně mžít, což se během několika minut změnilo v trvalý přísun drobného mrholení, jakoby někdo shora spustil rozprašovač. Zamířili jsme tedy do Chaty Pyramida. Při teplém čaji jsme sledovali, jak téměř absolutní vlhkost vzduchu mění vše ve vodní království. Na chvilku jsem se prošel venkem, abych zjistil situaci a také to, zda je otevřené místní muzeum a vrátil se skoro durch mokrý zpět do tepla. Chvilku jsme se ještě odhodlávali, ale co, nejsme z cukru. Oblékli jsme pláštěnky a vyrazili na rašeliniště. Na konci osady se odbočí na naučnou stezku jedním z národních přírodních rezervací Jizerek – Rašeliniště Jizerky. Krátce po odbočení se dostáváme k Safírovému potoku. Safírový potok, rašeliniště JizerkyTam, kde se vlévá tento potůček do Jizerky se nachází jedno z nejvýznamnějších nalezišť safírů v Evropě. I dnes se tu prý dají najít safíry velké až 2cm. A nejen to, najdou se zde i rubíny, topazy, akvamaríny, zirkony či další drahokamy. Ovšem rýžování je zde přísně zakázáno. A tak přes protesty nejmladší, po zbohatnutí toužící, dcerky pokračujeme dále a za stálého kapání z kapucí pláštěnek, sledujeme porosty kosodřeviny v rašeliništi. Krása rašelinných jezírek a krucánků říčky Jizerky nás nechávala stále v pozitivní náladě. Když jsme procházeli kolem Hnojového domu, tak jsem přidal i historku, kterou jsem se dočetl v turistickém průvodci a která trochu připomíná čištění Augiášova chléva, cože je tématika před táborem celkem živá (místní dobrodruh Gustav Ginzel koupil tento dům, bývalý chlév, skoro po strop naplněný starým hnojem. Navedl tok potoka dovnitř domu, hnůj rozřezal a nechal vyplavit před dům. Hnůj potom prodal a údajně za něj získal více peněz, než ho stál celý dům. V domě pak byla výstava jeho cestovatelských suvenýrů. Později však vyhořel). Když už holky pomalu ztrácely síly a už mě přemlouvaly pro návrat zpět k autu, jsem došel ještě pár set metrů dál a našel dlouho očekávané povalové chodníky, které k rašeliništím tak nějak patří. Když je holky uviděly, dostaly novou sílu a hned jsme procházeli co tu všechno roste. Pravda, i ty suchopýry dostaly deštěm co proto. Zpáteční cesta byla ve znamení zpěvu pochodových písní do jejichž rytmu jsme společně čvachtali botami. V tom stavu, v jakém jsme byli jsme se neodvážili už do muzea a jeho návštěvu nechali na příště. Na chatě nám domácí zatopili, takže jsme bez potíží vše usušili a mohli se těšit na druhý den.

Neděle, 3.7.2011

Trasa: Josefův Důl – Bedřichov – Rudolfov – Mníšek – Fojtka – Oldřichov v Hájích – Filipka – Raspenava – Frýdlant. Zpět Frýdlant – Raspenava – Hejnice – Lázně Libverda – Obří sud - Bílý Potok – Smědava – Souš – Desná – Albrechtice v Jiz.Horách – Antonínov – Josefův Důl (pěšky tak 3km, zbytek autem)

Dnešní den měl celý propršet a spadnout mělo v Jizerkách až 110 mm srážek, takže jsme se rozhodli, že dnešní den uděláme okružní jízdu Jizerkami. Projížděli jsme tedy postupně spodní část Jizerských Hor a příčnou cestu skrze hory a skály směrem na Raspenavu. Bohužel mlhavé a deštivé počasí, které skutečně vydrželo celý den, moc krásy nenabídlo ani z auta. Krátkou zastávku jsme si dali u vodní nádrže Fojtka a za prudkého deště zase rychle mazali zpět do auta. Ve Frýdlantu jsme si prošli zdejší dominantu – zámek a hrad Frýdlant.Frýdlant Poté jsme mířili na oběd do Obřího sudu u Lázní Libverda. Přes Raspenavu jsme sledovali, jak místní, které zasáhly povodně vloni, sledují s obavami plnící se řeku Smědou, kterou ČHMÚ označil jako možnou rozvodnění i dnes. Stále se místní potýkají s opravami polorozbořených domů, takže nálada byla depresívní. Ale zato v sudu už bylo zase fajn. Obří sud je restaurace, která svým jménem naznačuje i to, jak vypadá.Zavřeme ho do sudu, do sudu... Obří sud, uvnitř vícepatrové terasy a kromě restaurace se tu často konají i větší akce. Není divu, kapacita restaurace je dost velká. Najedli jsme se velmi příjemně, a ačkoliv se blížila nějaká větší akce (nebo dokonce dvě), obsluha byla milá, vstřícná a rychlá. Zpět jsme se vydali známou Jizerskou silnicí přes Smědavu a kolem vodní nádrže Souš, kde jsme si vytipovali i místo, kde budeme parkovat při výstupu na Jizeru. Odpočinkový den přišel i děckám vhod, přece jen jsme nemuseli dvakrát po sobě sušit komplet vybavení. A navíc si mohli pohrát s dcerou domácích – Adélkou a jejím pár týdnů starým kotětem - Rézinkou.

Pondělí, 4.7.2011

Trasa1: Josefův Důl – NS Jedlový Důl – Vodopád Jedlová a zpět (pěšky cca 6km)

Trasa2: Josefův Důl – Peklo – údolí Kamenice – vodní nádrž Josefův Důl a zpět (pěšky cca 5km)

Dnešní den mělo ještě dopoledne pršet, takže jsme s cestou až tolik nepospíchali a vyrazili až kolem 11. To už se to začalo trhat a my jsme zaparkovali u vodopádů a vyrazili do Jedlového Dolu. Jedlový důl Cesta lesem trochu klouzala, po těch deštích se není čemu divit. Ale místní nám návštěvu schvalovali, že budou vodopády teď plné vody. To nám bylo jasné už cestou, kdy voda v peřejích říčky Jedlové doslova vřela. Nicméně ani tam jsme tedy takovou sílu vody nečekali. Hukot vody přehlušil i hlasitý hovor našich dcer, jakou měl sílu.Pokochali jsme se pohledem do rozbouřené padající vody, udělali pár fotek a zamířili zpět. Během cesty opět docházelo k obligátnímu sběru lesních plodů, především borůvek, takže holky vše zvládly v pozitivním duchu.

Po návštěvě restaurace Peklo, kde jsme si vychutnali vyhlídku do mlhy, jsme se přesunuli na parkoviště pod sjezdovkami, odkud jsme vyrazili k vodní nádrži Josefův Důl. Chvílemi stále ještě pršelo, ale už déšť byl skoro v pohodě, i když stále vlhkost vzduchu byla stále vysoká. Přehrada Josefův Důl má dvě hráze, ale přes mlhu jsme jen matně tušili, jak její profil pokračuje na dalším břehu. Kolem celé přehrady vede žlutá turistická značka a dá se projet na kole. Zajímavý tip na příště. Cestou zpět jsme opět za zpěvu pochodových písní dorazili zpět k autu a pak opět na chatu usušit věci. Dneska domácí odjeli a my jsme trochu v chatě osiřeli.

Úterý, 5.7.2011

Trasa: Smědava – Pavlína louka – Malá klečová louka – Jizera (1122m) – Klečové louky – Knajpa – Na Čihadle – Nad Černým potokem – Frýdlantské cimbuří (1005m) – Polední kameny (1006m) – Vlčí louka – Pavlína louka – Smědava (pěšky: 18km)

Dnešní den už snad bude bez deště, takže vyrážíme na první regulérní túru. Auto necháváme na parkovišti na Smědavě a vyrážíme podél říčky Bílá Smědá po hřebenové cestě, vhodné i pro cyklisty. Hřebenovka je poměrně ve vysoké nadmořské výšce (kolem 900m), takže sledujeme pěkné výhledy do údolí řeky, sledujeme kleče, horské smrky, místy smíchané se stříbrnými, to vše vyvolává pocit, že jsme spíš někde v Kanadě než v Evropě. JIzerská Kanada Na rozcestí pod Jizerou po malém občerstvení chystáme útok na druhou nejvyšší horu Jizerek – Jizeru. Nejvyšší vrchol – Smrk – nám tedy letos odolá, ale druhá nejvyšší hora, navíc jen o dva metry nižší, je dostatečná kompenzace. Cesta ubíhá místy skoro, místy úplně potokem po kamenech, celkem strmě vzhůru. Na přibližně kilometrovém úseku musíme tímto terénem nastoupat zbývajících asi 160 výškových metrů. Na vrcholu nás čeká skalnatý vrch s křížem na vrcholu a s pěkným výhledem na přehradu Souš, na Ještěd či okolní vesnice a městečka. Vrchol Jizery byl dobyt! Marselka je natolik schvácena výstupem nahoru, že až na zpáteční cestě si uvědomí, že se z vrcholu ani nerozhlédla. Na další tisícovce to už ale napraví. Cesta dolů vede stejnou trasou, prochází přes místní prales, kde z živé kosodřeviny čouhají torza původních smrkových kmenůPrales Jizera A jsou tu také tisíce borůvek, čehož holky opět využívají. Dolů už má Niky dost problémy udržet nohy na správných místech (někde to prakticky ani nejde) a turistické boty má úplně promočené. Dole ji tedy čeká přezouvání do podstatně méně pohodlných holínek. Ale jí to nevadí. Po krátké prohlídce rašeliniště Na Čihadle (je tu jen velmi krátký povalový chodník a vyhlídková věž, což mě, botanicky laděného návštěvníka uspokojilo méně), pokračujeme cestou dolů(?) na další tisícovky – skalnaté vrcholy Frýdlantského cimbuří a Poledních kamenů. Když viděla Adélka terén, tak požádala také o holínky a pustila se spolu s Nikolkou s vervou do vodní cesty směrem k Černému potoku. Cesta šla opravdu víc vodou než po kamenech, takže bez kvalitní outdoorové obuvi či holínek je stejně suchou nohou neschůdná. Když jsme sešli až k Černému potoku, a když jsme slyšeli mohutný řev peřejí, neodolal jsem a sešel z cesty, abych se podíval na vodopády Černého potoka. Vodopády na Černém Potoce Snažil jsem se volat i na holky, ale přes hluk vody jsem neměl naději, že mě uslyší. Voda mohutná, úplně se mi rozbušilo srdce, když jsem ten živel měl jen pár metrů od sebe. Navíc svítilo slunce, takže scenérie k nezaplacení a pro mě jeden z nejsilnějších zážitků v Jizerkách. Od Černého potoka už zase trasa začne stoupat až do míst, kde jde opravdu dosti strmě vzhůru, po skalách či větších kamenech, místy opět vodou. Ani jsme původně netušili, že se na Frýdlantské cimbuří také dostaneme, spokojili jsme se s tím, že uvidíme jen Polední kameny. Ale když už tu bylo rozcestí, které slibovalo vrchol jen 300m vzdálený, tak jsme neodolali.Frýdlantské cimbuří Musím říct, že jsem měl radost, že tento výstup neprovázel nějaký výstup ze strany matky ohledně bezpečnosti dětí, protože místy to byl spíš normální horolezecký výstup než turistická trasa, ale Marselka i děti to zvládly s ledovým klidem. Frýdlantské cimbuří dostalo svůj název podle toho, že silueta zdejších skal připomíná cimbuří frýdlantského zámku. Také je součástí národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, kde je skal opravdu velké množství. Z vyhlídky je vidět Hejnice, Bílý Potok a Lázně Libverda. Z hlediska přírodního je vidět, že skutečně i ve výšce nad 900m tu převládá buk, ve vrcholových partiích spíše jeho přízemní forma. Zdejší buky sice nemají průměr buků na Vysočině, ale stářím jsou na tom podobně. Za jejich velmi pomalý růst může tuhá zima a drsné povětrnostní podmínky, které růst tak zpomalují. Po dalším nezbytném občerstvení jsme zamířili na nedaleké Polední kameny, kde buky částečně vystřídají jeřáby. Výstup na Polední kameny Zde už euforie našich dětí nezná mezí, proto je raději už nebereme na vrchol, jen ho kouskem míjíme. Sluncem zalité skály Poledních kamenů vlévají do žil další dávky sil a kolem Dvojitého viklanu se spouštíme dolů. Míjíme Smědavskou horu (další tisícovku už bychom asi nedali a navíc je turisticky nepřístupná) a kolem Vlčí louky se vracíme zpět. Nevím čím to bylo, snad tím, že jsme holky příliš dopovali lipem, ale v těchto místech, kde už jsem byl celkem unavený, Marselka sotva vlekla nohy, holky dostaly touhu vše vzít pokud možno úprkem. Takže posledních asi 6km jsme prošli za něco málo víc než hodinku, což v tomto terénu je opravdu dost slušný výkon. Na parkovišti jsme zjistili, že Chata už svoji restauraci zavírá (měli jen do sedmi) a tak jakmile se holky vyblbnuly na zdejších houpačkách a prolízačkách (měly stále dost sil) se přesouváme do útulné domácí restaurace pod Riedlovou hrobkou v Desné. Holky snědly skoro celou dospěláckou porci jídla, čímž doplnily síly na další dovádění. Večer nám bylo zcela jasné, kdo koho dneska unavil. Ale únavu nám projasňoval úsměv z další úžasné túry, kterou jsme s holkama prošli.

Středa, 6.7.2011

Trasa: rozhledna Štepánka (pěšky asi 1km)

Dnešek byl ve znamení balení a odjezdu. Na zpáteční cestě jsme si prostřednictvím výhledu z rozhledny Štěpánka chtěli zkontrolovat co jsme vlastně v Jizerkách viděli, zažili a co nám ještě zbylo na příště. Rozhledna je na vrchu Hvězda (959m) a je to kamenná novogotická věž, nejstarší v Jizerkách a jedna z nejstarších u nás. Zajímavá je tím, že leží na rozhraní Jizerských Hor a Krkonoš, takže na obě strany lze sledovat jiné pohoří. Takže jsme si zopakovali pohledy Jizerek - je krásně vidět přehrada Souš, také Josefodolská přehrada, hora Jizera, Bukovec s horskou osadou Jizerka, majestátní Ještěd a také mohutný obloukový žulový viadukt ve Smržovce. Když jsme se ohlédli na Krkonoše, tak jsme viděli Harrachov, Černou horu a Sněžku, místa, která jsme si prošli v minulých letech. Sluncem zalitá údolí nás nechtěla pustit, ale částečně hlad a částečně pohled na hodinky nás pomalu vyháněl zpět na Vysočinu. Na oběd jsme se stavili ještě v restauraci Jako doma s domácí kuchyní, kde jsme ukončili borůvkovou dovolenou stylově – borůvkovými knedlíky. Cesta zpět nakonec proběhla celkem dobře, i když po celém tom ježdění – ještě zastávka v NM na rozloučení se skoroamerickou švagrovou a odvozu Adélky na letní službu na chatu ve Ždírci – jsem si s chutí dal pivo, které po více než pěti hodinách čistého času za volantem jen zasyčelo.

Závěr

Letos jsme nenachodili 50km jako vloni, na to jsme bohužel neměli počasí. Ale i tak jsme si to moc užili a holkám jsme museli slíbit, že příští rok ty Jizerky dotáhneme do konce a že zdoláme i ten Smrk, který je láká. Přes nepříznivé počasí jsme nachodili celkem asi 45km, hodně toho viděli a že tu k vidění je toho dost. Přestože jsme holkám nedávali příliš vydechnout ani v dešti, přesto jsme jen s brekem pouštěli Josefův Důl a Jizerky vůbec. Oba jsme s Marselkou rádi, že olkám naše turistické dovolené sedí a že z nich zkrátka nemáme peciválky. Píští rok bychom chtěli dotáhnout kromě výstupu na Smrk ještě nějaké trasy z Bílého Potoka – prozkoumat Kočičí kameny (další skalní útvar na severu Jizerek), napít e z pramenu novoměstské kyselky, další skalní vrch Paličník, shlédnout vdopády Štolpichu, případně se podívat na místo neštěstí, kde se protrhla přehrada nad Desnou. Plánujeme si sebou vzít i kola a přestože většina tras na kola není, tak alespoň jeden den se projet po Jizerských trasách, kde se jezdí Jizerská padesátka na kolech. No, už teď z výčtu je jasné, že to bude dost náročné, abychom to všechno zvládli a že nám hlavně musí vyjít počasí. No, a když ne, tak to dotáhneme zase za další rok. Však už v tom máme praxi. smile

Zdolané tisícovky:

Bukovec (1005m)

Jizera (1122m)

Frýdlantské cimbuří (1005m)

Polední kameny (1007m)

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a devět