Cesta napříč Itálií 2010

Napsal Pecolik.bloger.cz (») 5. 6. 2012 v kategorii Rodina, přečteno: 4356×

 Itálie - kolébka kultury, vkusné módy, chutné kuchyně a dobrého vína. Většina Čechů zná především východní pobřeží, které však příliš krásy nenabízí. Měl jsem ho spojené s poměrně špinavým mořem (oproti Chorvatsku je tu mnohem méně živo), haldou komárů a každodenních kolon při cestách na místní lido pláže. Alespoň tak jsem si Itálii pamatoval ze svých asi 17 let starých vzpomínek. Ovšem lákal mě západ. Divoké pláže, atraktivní venkov a hlavně míň turistů. Proto jsme měli v plánu Itálii už několikrát, ale doposud jsme neměli pocit, že by holky zvládly cestování autem bez větších protestů (na letadlo zapomeňte, hlavní krásy jsou daleko od letištních ploch). Jak to dopadlo, se pokusím popsat.

14.-15.7.2010

Trasa: Žďár nad Sázavou – Č.Budějovice – Linz – Salzburg – Innsbruck – Brenner – Ritten – Bolzano – Trento - Lazise (celkem: 820km)

Ráno jsme vyjížděli v půl čtvrté ráno. Druhé auto s našima a bráchou vyjelo asi o hodinu a půl později s tím, že nechtějí jet po tmě. Dohodli jsme se, že se někde u Bolzana sejdeme. V době, kdy naši vyjížděli, jsme už byli skoro na hranicích, protože jsme naopak nechtěli nechat nic náhodě a chtěli přejet Česko ještě v době, kdy kamiony spí. Během rána si mamka vzpomněla na svoje závodnické sklony a už v Rakousku nám začali šlapat na paty tak, že náš náskok se postupně zkracoval. Adélka celkem v pohodě spala, ale Nikolka byla asi na dovolenou tak natěšená, že měla skoro celou noc oči jako trnky a sledovala ubíhající cestu.

U Innsbrucku už byly obě holky vzhůru, takže jsme mohli v klidu zastavit na snídani. Přípravu na cestu jsem nepodcenil, a tak jsem věděl, že natankovat musím ještě v Rakousku, jelikož v Itálii je nafta o dost dražší. Skvělý. Teď už jen najít ÖMV pumpu. Kruci, zase v protisměru. Nevadí, můžu tankovat i na Agipu, takže jsme vzali Agip kousek před Brennerem. S plnou nádrží té dozajista levné nafty jsme vjeli do Brenneru. Tady si fakt člověk musí dávat na cestu pozor. Je na co koukat. Řekl bych, že poplatek za průjezd se vyplatí i pro běžné „čumily“. Nádhera, vkusně doplněná i nekonečnými dálničními mosty, které musely stát asi skoro stejně vysoké hory peněz, jako jsou vysoké kopce okolo. Na konci průsmyku jsme si dali pauzu a počkali na naše, jejichž ztráta se zcvrkla na zanedbatelných asi 20 minut.

Odtud jsem přesně stejně nevěděl kudy – chtěli jsme totiž navštívit zemní pyramidy u Bolzana. Neskutečnou hříčku přírody, kterou jsem měl zapsanou v hlavě od poslední návštěvy Itálie. To musíme vidět znovu.

Zemní pyramidy

Od dálnice kousek před Bolzanem je nutné vyjet do kopců, kde se tato místní atrakce nachází. Kousek do kopců, to znamená serpentiny. No, a když říkám serpentiny, tak si představte ty nejkroucenější a pak je pro jistotu vynásobte dvěma. Dolní část se projíždí vinohrady, ve střední části jsme už museli zastavit na focení (a nakrást trochu rudých třešní) a pak dál už člověk fakt musí jet krokem. A to nejen kvůli prudkým zatáčkám, ale také kvůli těm výhledům do údolí. Shora jsou vidět i Dolomity, no nejsme už v nebi? Ritten (nebo jak naše mamka říká Ritern) je typické alpské městečko, spousta penzionů, kostelíky a dřevěné chaloupky. Alpy se vším všudy. A zdravit Grüss Gott – žádné Buon Giorno!

Městečko Ritten

Po krátké procházce od parkoviště se nám otevírá údolí s pyramidami. Pyramidy vznikly působením eroze v nepoměrně měkčím podloží než valouny, které zůstávají na vršku špičky pyramidy. Ovšem pokud se kámen zřítí, tak má krátký život i pyramida. Přesto jich v údolí zbylo k obdivování ještě spousta. Další cesta, po absolvování serpentin v opačném gardu, vedla do centra Bolzana.  No vida, tak přece Itálie a já si myslel, že jsme pořád v Rakousku. Místní doprava po městě mě vyvedla z omylu. No jasně, vzpomínám si. Do jednoho pruhu se vejdou dvě auta vedle sebe, která musí ještě mezi sebou nechat dostatek místa na projíždění motorek. V centru jsme hledali místní hrad, který jsme si v 39°C vedru nemohli nechat ujít. Zevnitř na nás dýchal šíleným, snad třicetistupňovým chladem. Naštěstí jsme uvnitř nemohli zůstat dlouho, protože jedna z televizních stanic tu nutně musela provést natáčení. Ani to však nezabránilo bráchovi odlovit kešku přímo před zraky kameramanů a jejich asistentů. Mistrovský kousek.

Nyní měl následovat plánovaný přesun k Lago di Garda, kde jsme chtěli strávit cca dva dny odpočinku před další cestou do Toskánska. Vzhledem k tomu, že jsme děti chtěli vzít do Gardalandu (jeden z největších zábavních parků v Evropě), tak jsme hledali místo někde na jihovýchodě jezera, kde by někde atrakce měla ležet. Naši znali zase pouze severní stranu jezera, tak jsme si ukázali prstem do mapy na městečko s názvem Lazise. Po příjezdu do Lazise jsme byli krásou městečka tak okouzleni, že jsme se rozhodli sehnat si ubytování stůj co stůj tady.

Lazise, břeh Lago di Garda

Zamířili jsme do místního „íčka“ s požadavkem na ubytování, ovšem nikomu se na tak krátkou dobu nechtělo blokovat pokoje. Po asi hodině, kdy skutečně místní maník obvolával jeden kontakt za druhým, jsme dostali kontakt asi na dvě místa celkem z centra, kde by mohlo být volno, ale nepodařilo se mu to ověřit. Po procházce po promenádě, občerstvení zmrzlinou jsme se rozhodli, že ještě zkusíme štěstí v místním kempu, který je přímo na pláži. Zde se nám podařilo po menším úsilí sehnat dva bungalovy, které nebyly z nejlevnějších, ale na ty dvě noci to bylo pro nás ideální řešení. Teď už nás čekalo jen osvěžení v teplém jezeře, procházka městečkem a klidná večeře.

16.7.2010 – Gardaland

Lokalita umístění v Lazise byla skvělá. Gardaland je vzdálený asi 20km a dá se dojet i autobusem. Ještě před Gardalandem je nějaký další zábavní park, zřejmě určený pro filmové fanoušky. Vstupné do Gardalandu stojí majlant, ale jednou za život to člověk prostě udělat musí. Koupili jsme si zvýhodněně i vstupné do Mořského světa, který je hned vedle s tím, že možná to tam holky nebude tak bavit a budeme se moct přesunout i jinam. Atraktivita Gardalandu nás však hned vyvedla z omylu. Celé dopoledne jsme neměli šanci si projít z větší části ani dětskou část.

Dětská část Gardalandu

Atrakce jsou originální, stylové a skvěle zapadají do pohádkových fantazií našich dětí. Na co si jen mohli vzpomenout, to tam bylo. Ani nevadilo, že na ně v atrakcích mluvili italsky. Oči jim svítily i tak. Když jsme je kolem druhé dostaly alespoň na malý oběd, dohodli jsme se, že podnikneme cestu vyvýšeným vláčkem, abychom zjistili skutečnou rozlohu parku, jehož jen nepatrnou část jsme zatím měli možnost vychutnat. Bylo nutné vystát si trochu delší frontu, ale už to jelo. Zjistili jsme, že skutečně máme před sebou ještě velký kus práce, pokud chceme ty další části projít alespoň tryskem. Takže jsme prošli westernovou částí, kde bylo možné si narýžovat valouny zlata a kde jsem trochu čerpal inspiraci na nadcházející tábor.

SpongeBobovo 4D kino

Pak jsme navštívili SpongeBobovo 4-D kino, kde k 3D brýlím se ještě hýbou sedačky a navíc se objevují vůně či vlhkosti vln. Nakoukli jsme do oblasti starého Egypta, holky se svezly pohádkovým kolotočem, či na divoké řece. Vzhledem k tomu, že i dnes se rtuť teploměru pohybovala kolem 40, tak bylo fajn, že jsme se mohli všude osvěžovat různými párovými sprchami (teda my s brýlemi jsme na tom tak dobře nebyli, ale příjemné to bylo). A pak jsme chtěli, … no jo, čas letí. Abychom stihli ještě mořský svět, opouštěli
jsme park s brekem a to i mě přišlo líto, že jsem si nestihnul zkusit ani jednu horskou dráhu.

Jakmile přišly holky do mořského světa, slzy byly pryč. Tak úchvatně dělaná show s akváriemi udělá opravdu dojem na každého. Holky v jeden moment přišly k modré stěně, kde kromě tajemné scénické hudby nic nebylo vidět.

Akvárium s tuleni

Sotva přiložily ruce k akváriu, za sklem se mihnul tuleň asi 5x větší než byly ony. Všechny expozice byly úžasně dotvářené tak, aby člověk byl v co nejtěsnějším kontaktu s mořem, nebo se dokonce cítil jako uvnitř. Na konci prohlídky, kdy se holky seznámily také s vajíčky žraloků, mohly se naučit krmit krevety, se nám krásně odcházelo k rozpálenému autu. V autě umístěný ledový čaj jsme holkám museli vyfoukat, protože byl příliš horký. Ale i tak nakonec osvěžil a my jsme se přesunuli zpátky do Lazise.

Následovaly výměny zážitků s druhou polovinou posádky a večerní procházka krásným městečkem.

17.7.2010 – Přesun do Toskánska

Trasa: Lazise – Verona – Modena – Bologna – Florencie – Pisa – Livorno – Piombino (celkem: 446km)

V sobotu ráno jsme koupili ještě čerstvé pečivo a hurá na cesty dále k moři. Holky, přestože jim Garda připadala jako moře (písečná pláž, vlny, rackové, přístav), tak to ocenily a s čerstvými pohádkami v DVD přehrávačích jsme předvedli největší automučení svých dětí během dovolené. K tomu se ovšem dostanu.

Nejprve jsme měli v plánu navštívit jeden z klenotů severní Itálie, historické město Veronu.

Koloseum ve Veroně

Prošli jsme historické centrum, navštívili nejlépe zachovalé koloseum v Itálii a dostali se na hrad.

Hrad ve Veroně

Dalším navštěvovaným místem je Juliin balkón, ale vzhledem k tomu, že nás čekala cesta a také vzhledem k tomu, že víme, že to nestojí za to, jsme tento bod vynechali a vrhli se do víru dálnic Itálie.

Italské dálnice mají tu výhodu, že vedou téměř všude a tu nevýhodu, že mají mýtné. Sobotní den, kdy ze severu najížděly davy turistů, se neukázal jako dobrý nápad a tak jsme více než jeli, spíš popojížděli v koloně. Nevěřili byste tomu, ale 400km dálnic se dá jet také i 8 hodin. Což byl náš případ. Na pobřeží pod Livorno jsme se dostali až celkem navečer. Vzhledem k tomu, že jsem věděl, že kolem Pisy a pak dál na sever to nestojí za moc, vydali jsme se dále na jih. Měl jsem z českých katalogů vytipovaná městečka Marina di Bibbona a San Vincenzo, ale tato místa, sice turisty hojně navštěvovaná, nebyla nic pro nás. Blikající neony, nekonečné pláže s lehátky, takhle jsem si romantické pláže nepředstavoval.

První hezké místo, uprostřed borovicového háje a pod hradem na skále bylo městečko Baratti a hrad se jmenoval Populonia. Tady byl však jen jeden penzion a ten byl plný. To už byla tma a začali jsme přemýšlet nad nouzovým plánem. Ten nakonec dopadl dobře. Zajeli jsme do dalšího většího města, do Piombina a ubytovali jsme se v hotelu. To, že zde bylo volno, byl nakonec celkem zázrak, protože to bylo kousek do centra a v městečku probíhal hudební festival. Za odměnu jsme si dali první italskou pizzu a pivo.

18.7.2010 – Konečně ubytování

Trasa: Piombino – Follonica – Grosseto – Marina di Grosseto – Principina a Mare (celkem: 96km, ale najeli jsme určitě víc)

Piombino je přístav, ze kterého se jezdí na Elbu. Tam jsem měl také některé tipy na ubytování, ale vzhledem k nejistotě ubytování a ceně za trajekt, jsme zůstali na pevnině. Na hotelu jsme se dohodli, že nejen města, ale ani ta místní krajina rovná jako placka se nám vlastně moc nelíbí a že zkusíme jet ještě o cca 60km níž. Doufal jsem, že tam, kde měly být národní přírodní parky, budou konečně ty romantické pláže Toskánska. Takže jsme se nerozpakovali a vyrazili až ke Grossetu, což je středně velké průmyslové město. Jakmile jsme se blížili z Grosseta k moři, začal jsem opět trochu propadat beznaději, jelikož jsme míjeli vojenský prostor, letiště a plochá pole. Ale u pobřeží už to bylo jiný kafe. Dostali jsme se do stínů piniových hájů, které se táhly po celém pobřeží. V těchto hájích jsme viděli nekonečné kempy Mariny di Grosseto a hlavně tady jsme taky objevily útulné městečko Principina a Mare.

Principina a Mare - piniový háj, kde jsme bydleli

Hned první „íčko“ nám dalo skvělé ubytování, 200m od moře uprostřed háje se vším, co bychom si mohli přát. Cena ubytování nás svojí nízkou cenou celkem zarazila. Všiml si toho i chlapík z agentury, a tak nám dal ještě slevu. Asi měl pocit, že je drahý.

V ceně ubytování nebylo lehátko na placených plážích, což nám nevadilo, jelikož jsme stejně spíš inklinovali do těch neveřejných, kde nám bylo líp. V celém městečku jsme myslím za celou dobu nenarazili na jediného cizince, jen Italové, kteří sem jezdí na svoji dovolenou. Městečko žilo poklidným životem, bez shonu, bez neonů, jen křik cikád zněl všude kolem. Ale i ty cikády byly nějaké vychované, protože přesně v 9 večer jedna jako druhá ztichly a mohli jsme spát v pohodě při otevřeném okně. Jó, sladce se spalo po náročných předchozích dnech, oči se zavřely samy hned a člověk upadal do mámivého snění o písčitých plážích, o moři, o vlnách, ucítil svěží vánek a … BUM!!! BUM, BUM, BUM!!! Okamžitě jsem se vzpřímil na posteli. BUM, PRÁSK, BUM!!! Co to je? Začala válka? Ty rány, to zní jak protiletadlová střelba! BUM!! TATATATA!!! Letecká základna je hned za lesem, možná to opravdu nebylo to úplně nejlepší místo… BUM!!! Rozespalý vybíhám z pokoje a snažím se někde najít příčinu. Kryju se pro jistotu za zábradlí a vidím, že z druhé strany domu jsou vidět záblesky. BUM, BUM, BUM!!! Další rány a pohled zpoza rohu mě už rozjasňuje tvář. PRÁSK!! A další rána a záblesk je barevný! Italové byli odjakživa mistři ohňových show a ohňostrojů. Ale ty rány, které mají v náložích na těch ohňostrojích, jsou vážně neskutečný! Okenní tabulky řinčí, celé domy se chvějí. Je právě čtvrt hodiny po půlnoci a já se vracím na pokoj. Ostatní ubezpečuju, že jsme v bezpečí a že armáda tu bojovou linii do rána udrží, že můžou v klidu spát. Výraz, ale dramaticky nepřehrávám, takže všichni poznají, že jde fakt jen o mírovou akci. I když střely stále duní, daří se mi v pohodě upadnout zpět do bezvědomí. Ráno holky o střelbě nemají ani ponětí.

20.7.2010 – Toskánský venkov

Trasa: Principina a Mare – Grosseto – Scansano – Montemerano – Saturnia – Sorano – Pitigliano – Manciano – Magliano in Toscana – Grosseto – Principina a Mare (celkem: cca 200km)

Toskánsko je kromě vína a oliv také známé svým krásným venkovem. Ten jsme tedy rozhodně museli poznat také. Při procházení místního íčka a také stánků s pohlednicemi jsme si vytipovali pár míst, kam bychom se rádi podívali a vyrazili jsme, více méně na blint.

Přejíždíme rovinku u moře, kde jsou většinou kukuřičná pole a zamíříme do kopců, které jsou posety vinohrady a olivovými háji. Jen občas na některém kopci mezi poli je vidět statek, vedle něj jedna nebo dvě velké pinie či palma a to je vše.

Typická krajina Toskánského venkova 

Úžasná panoramata s těmito zákoutími Toskánska. A jedeme dál. Už by to někde mělo být to Scansano. A hele, támhle na tom kopci je nějaký hrad! Když jsme přijeli blíž, zjistili jsme, že celé město je jeden velký hrad. Městečko na vysokém kopci je obehnáno hradbami a pod hradbami neprostupné lesy. Uvnitř městečka jsou krásné úzké uličky, na oknech jsou dřevěné okenice, kované brány a balkóny či markýzy. Omítka z větší části neopravovaná, občas obrostlá břečťanem, dává uličkám punc pravosti. Na malých náměstíčkách jsou stoly kaváren a restaurací, stojí tu sochy a kašny, připomínající kulturní minulost Itálie. Průchody a brány, uličky proplétající se nahoru či dolů, podle toho v jaké části vrcholu se nacházíme. Z hradeb je pak možné vidět výhled do krajiny zaplněné vinohrady, či háji s borovicemi a tyčícími se cypřiši.

Městečko Scansano v Toskánsku

A není to jen Scansano, jsou to skoro všechna městečka v této oblasti. Bydlí se buď v městečkách, nebo na farmách. Také je tu často vidět nabízení ubytování na těchto farmách (agroturistika).

A jedeme dál a ze silnice narážíme na skvost dnešního výletu. Ze silnice vidíme, jak kolem menšího domku tečou nějaké vodopády a jsou tu nějaká jezírka. Jeli jsme dál, po ukazatelích na Terme di Saturnia, ale dojeli jsme pouze ke vchodu do lázní a wellness centra (léčí se zde poruchy dýchacích cest a kožní onemocnění). Takže zpět a za autem jednoho místního se dostáváme zpět k tomu, co jsme viděli ze silnice. U jednoho domku tu tečou horké sirné prameny.

Saturnia

Na skalách pod vodopády jsou vytvořena taková jezírka, do kterých se dá lehnout a vychutnat si tu teplou vodu. Sice voda moc neochladí, má 37,5° C, ale jsme nadšení pohledem na tu krásu, kterou tu příroda vytvořila. Jezírka připomínají někdejší slávu tureckého Pamukkale. Dno i stěny jezírek mají šedou barvu, a když si hrajeme s kamínky, tak zjišťujeme, že i tyto valounky jsou vlastně jen písek, na něž se usazuje ten šedivý kámen a vytváří kůru mnohdy větší než je původní obsah. Doporučuji jen při koupeli ze sebe sundat všechny kovové předměty, protože zcela jistě dostanou úplně černou patinu. Můj stříbrný řetízek zčernal za pár minut. Kromě koupání v jezírcích je dobré také vyzkoušet zdejší bahno. Brácha zase experimentoval s koupáním pod vodopády, když strašil i místní tím, že se zanořil na pár minut do vodopádu tak, že nebyl vidět a pak se z ničeho nic vynořil. Vodopád má dost vzduchu na to, aby se ve vodní lázni dalo i normálně dýchat. Když už jsme dostatečně nabažení sirnou lázní a bahnem, zchladili jsme se nanukem a pokračovali dál.

Pak jsme navštívili kamenné městečko Sorano, které vypadalo impozantně. Dalším krásným kamenným městečkem bylo Pitigliano, které bylo vystavěno dokonce na skále.

Výhled z městečka Pitigliano v Toskánsku

Tohle o něco větší město mělo svoji kamennou čtvrť už o dost větší než předchozí městečka. Dalším městečkem bylo Manciano, které mělo věže navíc opatřeno cimbuřím, což mělo zase víc středověký nádech. A mezitím nespočet malých farem s obligátními piniemi či palmami u domu. Touto oblastí by člověk mohl jezdit pořád dokola a pořád by měl na co se dívat. Silničky, po nichž jsme okruh absolvovali byly úzké, takže my řidiči jsme museli neustále dávat pozor, jestli věnujeme řízení dostatečnou pozornost, jakou si zdejší zatáčky vyžadují. Posledním městečkem na našem výletě bylo Magliano in Toscana. Klasické malé městečko, které už je na kraji kopečků směrem k pobřeží.

Měli jsme nutkání navštívit také pobřežní luxusní vilový poloostrov s městem Monte Argentario, kde je i slavná Berlusconiho vila a kde se fotí i naši politici „na ostro“. Nakonec jsme se ale shodli, že nás to vlastně až tolik neláká a že na to máme na sobě i dost oblečení. Zamířili jsme tedy domů a udělali rychlou návštěvu pláže a těšili se na další dobrodružství.

21.7.2010

Trasa: Principina a Mare – Marina di Grosseto – Castiglione
della Pescaia a zpět (cca 30 km)

Další dva dny jsme se rozdělili do dvou týmů. Vzhledem k tomu, že konec našeho pobytu v Toskánsku se blížil a ještě toho bylo tolik co vidět, nechali jsme naše jet samotné a čekali na jejich zážitky. My jsme zatím s holkama provedli dopolední koupel na pláži a po jednoduchém obědě vyrazili směrem po pobřeží na sever, kde jsme si vyhlídli městečko Castiglione della Pescaia.

Městečko Castiglione della Pescaia

Cesta k němu probíhala nekonečnými piniovými háji, kde byly kempy patřící do Marina di Grosseto a po pár kilometrech se před námi objevil kopec s historickou částí města. Vpravo od nás naopak byl vjezd do přírodní rezervace, kde je velké hnízdiště vodních ptáků (volavky, kormoráni a také plameňáci).

Parkování bylo v pohodě a my jsme se šli zchladit do úzkých uliček starobylého městečka. Vzhledem k poobědovému času jsme byli v městečku skoro sami, což přidávalo na tajemnosti místa. Městečkem jsme postupně došli až na vyhlídku na moře.

Centrum městečka Castiglione della Pescaia v době polední siesty

Přes seschlé květy agáve jsme si prohlédli přístav a taky barevné lesy slunečníků na pláži směrem na Marina di Grosseto.

S druhým týmem jsme se sešli večer, kdy nám vyprávěli o národním parku Maremma, který jsme hodlali navštívit zítra. Park začínal celkem nedaleko od Principiny a Mare, našeho dočasného bydliště. Na jeho hranici byla schovaná keška, kterou jsme si zašli s bráchou odlovit ještě ten večer. Cestou jsme vyrušili skupinku selat divočáků, tak jsme s logováním příliš neotáleli, aby se na tento event nedostavili i jejich rodiče.

22.7.2010

Trasa: Principina a Mare – Maremma a zpět (cca 15km)

Dnešním dnem jsme se měli loučit s Toskánskem. Bylo tedy zapotřebí se ještě důkladně vyráchat v moři, sbalit věci a navštívit konečně národní park Maremma – což bylo vlastně to, proč jsem si tuto oblast vybral. Panenské pláže s bílými kmeny prastarých stromů, které na pláž vyvrhlo moře, bez lidí, jen spousta racků a kormoránů. Obě dopolední aktivity (balení a koupání) jsme zvládli v pohodě, jen jsme holkám museli ještě slíbit návštěvu pláže i po návratu zpět z parku. Trochu jsme se najedli a vyrazili.

Už za odbočkou do parku jsme viděli krásné pinie uprostřed místních travnatých luk, pod nimiž se ve stínu schovávali divocí tuři a koně. Jsou tu také divočáci (s nimiž jsme měli už jistou zkušenost ze včerejška), velké kolonie hnízdících ptáků, především kormoránů, racků a volavek a  kanálech kromě spoust drobných ryb, také velké množství krabů. Maremma byla ještě před cca padesáti lety silně bažinatá, ale výskyt komárů, kteří občas přenášeli i malárii, donutil místní samosprávu v parku vytvořit síť odvodňovacích kanálů, která by ráz krajiny nezměnila, ale bažiny omezila.

Pláž v parku Maremma

Národní park má rozlohu kolem 100km2, takže to není žádný drobeček, který by se přešel během jednoho dne. Dorazili jsme na parkoviště, kde jsme zaplatili parkovné, prohlédli si pláž (bílé torza stromů tu jsou, pláže úžasně čisté, ale bylo celkem plno) a vyrazili podél jednoho z kanálů hlouběji do nitra parku. Sledovali jsme desítky krabů v kanálcích, v brakické vodě jsme viděli platýse, hejna drobných rybek, které měnily směr plavání ve vlnách, což v paprscích slunce dělalo úžasné obrazce. Občas nad hlavami či v povzdálí proletěl kormorán či racek.

Národní park Maremma

Studovali jsme pinie – z klasických borovic opadají celé šišky, pinie se rozpadají ještě na stromě. Ještěrky tu prchaly na každém kroku. Původní smělý plán dojít alespoň k jedné z bývalých strážních věží, nakonec díky skoro čtyřicetistupňovému vedru vzal za své a po poměrně krátké vycházce obracíme kurz chůze zpět na pláž. Zříceniny strážních věží jsme si prohlédli alespoň na pláži.

Divoký skot v národním parku Maremma

Cestou zpět jsme si ještě znovu přibrzdili u stád divokých zvířat odpočívajících pod piniemi, ale vzhledem k zákazu zastavení, jsme se zdrželi jen na nezbytné fotky a zase nasedali zpět do aut. Holky už se beztak z toho vedra viděly zpátky u vody. Dojeli jsme zpět, vzali plavky a ještě se na chvíli šli vyráchat. Ještě, že jsme měli ubytování tak blízko pláže. Večer jsme tam šli ještě potřetí, projít se za měsíčku po pláži a udělat posledních pár fotek po západu slunce. No, pak šupky do postelí, další den nás čekal přesun na východ.

23.7.2010

Trasa: Principina a Mare – Grosseto – Livorno - Pisa – Florencie – Bologna – Ferrara – Padova – Benátky – Caorle (celkem 585km)

Na západním pobřeží jsme měli v plánu ještě navštívit Pisu a její pověstnou šikmou věž. Po příjezdu do Pisy byl trochu problém s hledáním místa na parkování. Všude bylo neskutečných aut a navíc tam všude pobíhají černoši, kteří se nabízí, že ti za úplatu místo na parkování seženou či auto pak i pohlídají. Nakonec jsme tedy na jedno místo „na tvrdo“ vjeli, i když jeden z těch černochů se tvářil hodně naštvaně. Říkali jsme si, že se zase tak moc nezdržíme, tak že to snad nebude takový problém. Zaplatili jsme příslušný poplatek za parkovné v automatu a doufali, že auto na svém místě zase pak najdeme.

Piazza del Miracoli v Pise

Procházka starobylou Pisou, která je mimochodem velmi dobře značená, byla příjemná. Brzy jsme se dostali až na slavné náměstí Piazza del Miracoli (Náměstí zázraků). V bezprostřední blízkosti věže je také stejně zdobený dóm a baptisterium. Vše je postaveno z bílého mramoru. Věž pochází z 12. Století a začala se naklánět už během stavby. Zajímavé je, že se v měkkém podloží původně nakláněla na druhou stranu.

Šikmá věž v Pise

Až díky tomu, že věž podložili kameny a větvemi, aby jim nespadla, způsobili, že se začala naklánět na druhou stranu. Ve 20. Století se náklon zvýšil až na 5 metrů a hrozilo zřícení. Na čas byla dokonce uzavřena. Záchranné práce, které spočívaly v postupném odsávání části podloží a zapuštění kotvících lan do země, byla věž zachráněna a náklon snížen na 3 metry. Zatímco jsme fotili věž i okolní stavby ze všech stran a pokoušeli se ji opticky přidržovat, tak brácha zatím oběhl místní kešky. Cestou zpět jsme ještě pokoupili nějaké ty pohledy a prohlédli si suvenýry (některé fakt nápadité). Pak už jsme jen doufali, že se setkáme opět se svými vozy. Černoch sice brblal a brblal, ale nakonec nás pustil ven.

Pak nás již čekal přesun na východní pobřeží. Už jsme věděli, že sobotě se máme vyhnout, takže páteční provoz vcelku šel. Do Caorle jsme dorazili kolem půl šesté, prošli si dvě íčka kvůli ubytování. Nabídli nám jeden celkem levný hotel, takže jsme se přesunuli k němu, abychom probrali s majiteli podrobnosti. Nakonec nebyl problém nás ubytovat na dvou dvoulůžácích s jednou přistýlkou, což bylo fajn. K moři to bylo asi 300m. Hned jsme se tam vypravili a zažili pár věcí, které nás překvapily. Za prvé – Caorle je celkem pěkné městečko, dokonce s historickým centrem a šikmou věží (po slavnější Pise už druhou, kterou jsme ten den viděli). Za druhé – je tu pěkná čistá písčitá pláž i moře, které je plné mušliček.

Šikmá věž v Caorle

Jsme tedy dost na sever a čistota moře je podstatně lepší než o pár set kilometrů níže. Za třetí – jemný, kaolinově hnědý písek je ve větru trochu nepříjemný. Jednou jsme dokonce zažili i celkem hustou písečnou bouři, která však trvala jen pár desítek sekund.

24.7.2010 - Caorle

Caorle bylo dobrou volbou na odpočinek na půlce cesty. Po dobré hotelové snídani jsme se přesunuli na pláž. Při příchodu na pláž jeden starší Ital obdaroval naše holky krásnou velikou shellkou (mušle sv.Jakuba – doma jim neřekneme jinak než Shellky podle znaku jedné firmy). Bylo jasné, že dnešní odpočinek bude ve velké míře o sbírání takovýchto mušlí. Moře je tu velmi mělké, na plavání se člověk musí kus projít do moře, ale zase bylo krásně teplé, tak kolem 25 - 26° C. Na sbírání mušlí je to paráda. Když už holky měly kyblíčky s vybranými mušlemi tak do půlky plné, přesunuli jsme se na oběd. Po obědě jsme pokračovali na pláži v koupání, ráchání a sběru mušlí. Později přišel odliv a mělké moře skoro celé odešlo. To se pak mušle hledají ještě o dost lépe.

Plno krásných mušliček v Caorle

Dosbírali jsme a pomalu přesunuli zpět do hotelu. Večer měl přijít ještě nějaký průvod a ohňostroj. Šli jsme se tedy večer projít do města, ale vzhledem k tomu, že ráno jsme hodlali brzy vyjet, tak jsme na hlavní část programu, která měla přijít až kolem půlnoci, nečekali.

25.7.2010

Trasa: Caorle – Udine – Vilach – Klagenfurt – Graz – Wien – Brno – Žďár nad Sázavou (celkem 780km)

Zpáteční cesta byla už celkem v pohodě a za nějakých 9 hodin i s přestávkou jsme byli doma.

Závěrem jsem byl rád, že holky naši první – lehce expedičně pojatou dovolenou zvládly a už se těší na další rok. S našima jsme jezdili hlavně na takovéto dovolené, a tak jsem rád, že v tom se svými dětmi můžu pokračovat. Věnovat celou dovolenou jen pobytu u moře nám všem připadá jako ohromná ztráta času a šance danou zemi skutečně poznat. Z Itálie jsme projeli celkem slušný kus a snad budeme v budoucnu pokračovat. Už se mi v hlavě rýsují plány na další krásná místa, která si pamatuju z dovolené před lety, ale také místa, která se mi honí hlavou jako sny a která bychom měli v životě vidět. Věřím, že to snad vyjde.

Mapa cesty 2010

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a jedenáct