Přemýšleli jsme kam přesně vyrazíme během prodlouženého víkendu na konci září. Ve hře bylo Česko-Saské Švýcarsko (přece jen jsme ho nedodělali) anebo Český ráj. Probírali jsme naše plány s Křížůfkama, kteří měli zase plán zdolat Praděd. Nakonec z nich vypadlo, tak si půjčte náš starý byt v Mladé Boleslavi, do Českého ráje je to coby kamenem dohodil. No a bylo rozhodnuto.
Ve čtvrtek jsme vyjížděli dost pozdě, protože holky byly ještě do šesti v Kamínku (nový kroužek lidových tanců a zpěvu). Pak se sbalit a vyrazit. No, budeme rádi, když dorazíme do Boleslavi kolem desáté. Nakonec jsme tam byli chvilku po půl desáté. Po cestě trochu pršelo, ale pak už to bylo celkem v pohodě. Chvilku jsme na místě bloudili, protože navigace nechtěla brát čísla baráků, tak jsem si musel vzpomenout, kde přesně byt leží. První výstup z auta a bylo to ono.
Ubytovali jsme se, poslali děcka spát a vymýšleli co a jak druhý den. Holky celou cestu sledovali večerníčky s Rumcajsem, takže první volba padla na Prachovské skály a Jičín.
28.9.2012 Prachovské skály a Jičín
Ráno vstaly holky nezvykle brzy (na to, v kolik šly spát) a tak jsme kolem půl deváté už seděli v autě a mířili do skal. Zaparkovali jsme asi jako třetí auto na vzdálenějším parkovišti u druhé brány, které je výhodnější pro okruhy. 
Ve skalách jsou dva okruhy – menší žlutý (asi 1,5km) a větší zelený (asi 3,5km). Řekli jsme si, že vezmeme to nejlepší z obou a udělali jsme si takový asi 4km okruh po všem, co se nám zdálo podstatné. Začali jsme po zelené na Všetečkovu vyhlídku, Šlikovu vyhlídku, dále pak Hakenovu, Rumcajsovu a Hlaholskou vyhlídku, pak seběhli po červené Císařskou chodbou dolů do skal, a pak zpět nahoru po žluté na vyhlídku Českého ráje, která se nám líbila nejvíc. Zpátky jsme šli Zelenou roklí po červené zpět k pokladně. Vynechali jsme v podstatě jen Pechovu vyhlídku, jinak jsme spojili obě trasy dohromady. Dobrým nápadem se ukázalo to, že jsme ve skalách byli tak brzy. 
Později se totiž již úzká místa začala plnit a museli jsme si s ostatními turisty dávat přednost. Kolem poledne jsme měli Prachovky projité a následoval přesun k Rumcajsově jeskyni. Je umístěná asi 3km SZ od Jičína pod vyhlídkou Brada. Prvně jsme šli na vrchol, ze kterého je moc hezký výhled do kraje (pouze Sněžku jsme neviděli, byly mraky na obzoru, jinak viditelnost skvělá). Pak jsme sešli dolů k jeskyni. Tam jsme se celkem zdrželi, protože holky se rozhodly, že Rumcajsovi s Mankou a Cipískem musí připravit pohoštění. Ještě jsme se zapsali do návštěvní knihy a spěchali k autu, abychom přejeli do Jičína. Předtím jsme se ještě stavili v motorestu u Rumcajse vychváleném v průvodci na zcela průměrném jídle.
Jičín byl trošku problém, protože má u náměstí skvěle udělané dětské hřiště s nevídanými hrátky s vodou. Zde jsme se tedy opět dost zdrželi. Pak následovala návštěva Rumcajsovy ševcovny, která byla ozdobená různými více či méně vtipnými nápisy (jeden obzvlášť vtipný byl pod jakousi lebkou, kde bylo napsáno: „Lebka největšího vola (zatím), který žil ve městě Jičíně. Soutěž pokračuje…“). Pak jsme se konečně dostali na náměstí, prošli jsme si blízké okolí, došli i k dřevěným sochám na břehu rybníčka. Pak jsme se ještě občerstvili v místí cukrárně v dolním rohu náměstí. To už se stmívalo, tak jsme se ještě chvíli zastavili na povedeném dětském hřišti a jeli zpět do Mladé Boleslavi.
29.9.2012 Drábské světničky, Malá skála, Pantheon
Zatímco včerejší den se nám podařilo vyjet brzy, dnešní den už to taková hitparáda nebyla. Ale jakž takž kolem čtvrt na 11 jsme byli na parkovišti nad obcí Dneboh. Následoval výstup na Drábské světničky, zbytky skalního hradu z 15. Století. Je zde přímo do skal vytesáno několik světniček propojených žebříky a schůdky do hotového skalního labyrintu. V polovině výstupu jsme také viděli „tančící les“ – borovice, které v důsledku častých sesuvů půdy mají roztodivné tvary a ohyby až vypadají jakože tančí. Největší sesuv půdy tu byl v roce 1928 a zasypal obec Kavčina. Nahoře jsme se světniček nemohli nabažit. Holky běhaly z jedné do druhé, v improvizovaném vězení nám dokonce sehrály divadlo. Pak jsme měli v plánu jít na Studený průchod (úzký průchod mezi skalami), ale nějak jsem se špatně zorientoval a došli jsme rovnou na Klamornu (bývalá zřícenina hradu se třemi světničkami z doby bronzové) a Píčův statek (zřícenina statku se zajímavým jménem). Pokračovat dál na Mužský – zdejší vrchol s pěkným rozhledem - jsme z důvodu časové ztráty rozhodli vynechat. Od Klamorny jsme sešli neznačenou roklí rovnou do Dnebohu. Cestou jsme viděli špičku skály, která se před třemi lety odlomila shora. Je to dost zvláštní pocit vidět horolezeckou cestu hlavou dolů. Pak jsme viděli tančící les z druhé strany a byli u auta.
Další etapa byl přejezd do Malé Skály. Tady jsem měl v plánu delší trasu, ale už teď bylo jasné, že budeme muset opět zkracovat. Najedli jsme se v Boučkově statku, což je pěkná roubená chalupa s výbornou a rychlou kuchyní. Pak následoval výstup na Pantheon. To je takový malý letohrádek, který se ční vysoko nad řekou Jizerou. Výstup je krátký, ale člověk si mákne. Nahoře je možné absolvovat prohlídku. Dostanete povídání na papíře a je zde asi 14 zastavení dle toho, co ve které části dříve bylo. Jsou to opět částečně vytesané místnosti do skály. V různých místnostech jsou různé památníky na naše bývalé krále či další šlechtice. Do letohrádku se však nyní dostat nelze, protože se tam před nedávnem propadla podlaha jedné terasy. Na nejvyšší vyhlídce Pantheonu je krásný výhled na Frýdštejn, kam jsme měli původně namířeno, ale nedošlo na to částečně kvůli času a částečně kvůli počasí (kolem čtvrté začalo drobně pršet). Došli jsme tedy k autu a vyrazili zpět do Boleslavi.
30.9.2012 – Šťastná země, Hrubá skála
Holky měly slíbeno, že pokud budou hodné a spolupracovat, tak že je vezmeme do areálu Šťastná země, který jsme znali z Toulavé kamery a chválili si ho i Jiříci. Mě to tedy nelákalo vůbec, ale prohrál jsem v hlasování. Ráno jak malované, pomalu míříme do Radvánovic, kde se areál nachází. Vjíždíme na parkoviště alejí, která má kouzelně zbarvené javory a já jsem pevně odhodlaný do Země vůbec nejít. Strávit takovýto krásný den tím, že se budu dívat na to, jak holky lezou po průlezkách mě neláká.
Notabene, když všechny atrakce ze slámy jsou už nepřístupné. Dneska má totiž Šťastná země otevřeno naposledy před zimní pauzou a je to znát. Vyložím tedy holky a mám asi 3,5 hodiny na prohlídku Hrubé skály a okolí. Na Hrubé skále jsme byli s Marselkou před 11 lety jako mladý zamilovaný pár. Některá zákoutí jsem si přesně vybavil, jak jsme je tehdy procházeli, našel jsem i vykotlaný kaštan, kde jsme se tenkrát fotili. Před prohlídkou jsem se musel trochu najíst v místním občerstvení. Jedno vypadalo podezřele a měli Gambrinus, ve druhém čepovali Rohozec a vypadal rozhodně přívětivěji. Volba byla jasná. Skalák a obří klobása do mě zapadly a mohl jsem vyrazit. Nejprve jsem si prošel nádvoří zámku. U mostního příkopu mě zaujalo, že nad ním je pověšený lanový park. Taky adrenalin, 20 metrů propast, další level už budou patrně medvědi či lvi. Zasazení této komerční hříčky do areálu zámku je ale fakt dost násilné. Z nádvoří zámku jsem zamával na dálku holkám, protože přes údolí jsem viděl, jak se parkoviště v Radvánovicích zaplnilo. Vyšel jsem ze zámku a kudy teď? Je toho tu tolik, co bych rád viděl… Tak jsem trochu chaoticky pobíhal od jednoho místa na druhé, vždy kilometr sem, pak kilometr tam, ale nemohl jsem se těchto míst v tak krásném počasí nabažit. Vylezl jsem si nahoru na Prachovnu a vyfotil si nádherně nasvícený zámek, pak jsem seběhl Myší dírou (úzká soutěska od zámku dolů do skalního města) dolů do skal, pak jsem si vyběhl zase nahoru na Adamovo lože (zajímavé místo chráněné ze všech stran skalami, kde se od nepaměti scházeli milenci, dokonce tu měli svůj oltář a kamenné kanapíčko), pak zaběhl na Mariánskou vyhlídku (vyhlídka na zámek a skalní město shora), pak zase dolů uctít památku horolezcům (pod Mariánskou vyhlídkou je památník horolezcům, kteří ve skalách našli smrt) a zpátky nahoru. Dvě hodiny jsem tudy pobíhal sem a tam, až mi došlo, že bych měl mít asi nějaký plán. Došel jsem tedy k rozcestí a řekl si, že na poslední hodinu si dám červenou značkou na Valdštejn a zpátky. No jo, plán je to hezký, na Valdštejn a zpět je to něco přes 5km, ale to byste se nesměli cestou zastavovat. No a to tady prostě nejde. Červená značka vede horem, je zde krásné arboretum především s jehličnatými stromy, pak následuje jedna vyhlídka za druhou až prakticky na Valdštejn. Skály v podzimním slunku mají neskutečné kouzlo a do toho barevné listí buků a javorů vše ještě umocňuje. Na Valdštejn jsem dorazil za necelou hodinu, takže zpátky jsem si dal běžecký trénink, aby holky dlouho nečekaly.
V Radvánovicích jsem naložil zpocené děti, spící želvu a odpočatou manželku, takže vše proběhlo ke spokojenosti nás všech.
Cesta zpět byla prakticky trvale v nekonečném proudu aut, ale nakonec jsme dorazili v pořádku. Ještě plní nadšení jsme večer museli převyprávět své zážitky Křížůfkám, když jsme jim vraceli klíče. Předběžně jsme se dohodli na pokračování za měsíc a společně. Svůj starý byt budou do konce roku prodávat, takže máme poslední šanci. Už teď se těším.
2025 ©